Závody do vrchu Liberec – Ještěd 2017

Příprava na víkendový motoristický podnik, Závody do vrchu Liberec – Ještěd 2017, se nečekaně protáhla. Základní údaje o termínu konání akce 17.-18.6. 2017, délce trati 3200m a převýšení 195m jsem vstřebal rychle. Kde bude depo, odkud se startuje a kde bude cíl, jsem si našel v internetové aplikaci s mapami. Ale následně jsem se ztratil v tom, jaký že se to vlastně jede závod. Nakonec jsem to rozklíčoval. Ukázalo se, jsou to čtyři závody v rámci Mistrovství České Republiky Závodů Automobilů do Vrchu, MČR Česká trofej ZAV, MČR Historic ZAV a EDDA CUP 2017. Až dodatečně jsem zjistil, z perfektně vyvedeného materiálu vydaného k celému ročníku EDDA CUPu 2017, za který organizátorům uděluji pochvalu, i další specifika těchto závodů. Rozluštil neznámá označení N,E,H a další tajemné šifry určující kategorie,… . Udělal jsem si představu o jednotlivých závodnících i jejich strojích. Pro novice na takovéto akci, ale i pravidelného diváka u trati, velmi přínosný materiál. Pro úplnost ještě doplním to nejpodstatnější, v Mistrovství ČR ZAV startovalo 42 jezdců a do EDDA CUPu 2017 se přihlásilo 87 závodníků.

I když jsem původně plánoval focení po oba dva dny, zásahem vyšší moci jsem nakonec do Liberce dorazil až v neděli. Nelitoval jsem. Sobotní počasí bylo vůči závodníkům, organizátorům i divákům macešské. Zatažená obloha, zima a nepříjemný vítr, to nebyly ideální podmínky pro pohodový sport ani jeho sledování. Nedělní předpověď počasí již byla výrazně optimističtější. Akreditace proběhla v pohodě a svoji foto anabázi začínám v depu, které si procházím a obdivuji krásná auta i jejich design. Odhaduji, jak budou vypadat na trati a dělám první záběry detailů. Ale na poklidné rozjímání to není. Zvuk startujících vozů mne táhne ke startu. Kolotoč dopoledního programu je již v plném proudu a přiznám se, že ani po domácí přípravě nejsem schopen určit, která kategorie soutěžáků to přede mnou stojí. Chvíli se tím trápím, ale pak to vzdávám a již se věnuji jen focení té motoristické krásy. S již poměrně početnou skupinkou diváků sleduji starty do volných jízd i začátek měřeného tréninku. Hezké, jenže čas nečeká a ostrý start prvního závodu se blíží. Dávám si rychlý oběd a vyrážím na vytipované místo v blízkosti cíle. V domácí přípravě jsem nějak podcenil, nedomyslel, že auta do vrchu jedou. Ale já to budu muset vyšlapat! A tak funím do kopce a plíce jsou nějaké malé. Hledám modrou značku, prý je to zkratka k vytouženému cíli mé cesty. Ano. Direttissima! I ten necelý kilák mi dává pěkně zabrat. Konečně cílové místo. Stíhám ještě závěr měřeného tréninku. Po vydýchání, využívám čas k nalezení a optimalizaci místa na focení. Než se přiřítí první soutěžák prvního závodu, poslouchám štěbetání ptactva. Užívám si klid a mír lesa. Sílící řev motoru mne vrací do reality a staccato aut řítících se kolem mne začíná. Startuje se ve dvacetivteřinovém intervalu, takže jeden závodní vůz stíhá druhý. V  rámci možností se snažím měnit stanoviště, ale moc mi to nejde. Konec prvního závodu. Dobrý! Teda přes hledáček foťáku. Jaká bude realita, to uvidím doma na monitoru. Pro druhé odpolední závod sestupuji zpět do „nížin“, k depu. Cestou stihnu zavtipkovat s traťovou komisařkou, která se mne snaží přezkoušet z práv a povinností akreditovaného fotografa. Tolik času nemám, tak jí mávám a uháním dál. Dolů to jde podstatně lépe než nahoru! Končím ve vracáku nad startem. Dál už to stejně nejde. Je odstartován druhý závod. Rychle zaujímám pozici kousek nad zatáčkou a již se sem řítí první vozy. Ale světlo mi rychle utíká a fotografované místo se dostává do stínu. Přesunuji se před zatáčku. Daří se mi najít místečko se světlem. Krásné! A pak to přijde. Charakteristické střídání řevu motoru a ticha naruší další zvuk, kvílení brzd, rána a ticho! Příliš rychlý nájezd do zatáčky a následný smyk odhodil auto do betonových svodidel. Naštěstí to nemá fatální následky ani pro pilota, jen je lehce šoku, ani pro vůz. Sice není pojízdný, vylomené zadní kolo, ale na další šrámy to nevypadá. Při úklidu trati vidíme „abbáky“ v akci a druhé kolo je v pohodě dokončeno. Pauza. Zvažuji co dál. Kolega fotograf navrhuje podívat se do zatáčky, která je „kousek“ od nás. Čas na přesun je, tak vyrážíme. Jak jinak, do kopce. Trať je oficiálně otevřena pro diváky, tak toho využíváme a metelíme po silnici. Rychle míjíme již známou traťovou komisařku a odrážíme její další pokus o přezkoušení. Míjíme první zatáčku, druhou, třetí. Ptám se kolegy, kterou že to zatáčku myslel. No přece tu před cílem! Ale po silnici to nemůžeme stihnout. Další traťák nás již dál nepouští a posílá nás nábližkou přes kopeček. Na výběr moc není. Buď zůstat, nebo druhý výstup k „vrcholu“, tentokrát lesní divočinou! Naštěstí nelhal a po několika zakopnutích a průnicích borůvčím jsme opět u silnice. Ale ne u zamýšlené zákruty! Ve vysílačce již odpočítávají start prvního vozu. Lesem podle silnice sestupujeme k vytouženému foto pointu. Něco křoví, kořenů a mlází a jsme tam. Na hledání nejvýhodnější pozice není čas ani možnost. Po trati se již řítí jeden soutěžák za druhým. Poučen z prvního kola fotím jak o život. Je to test na postřeh a odhad kompozice! Na průjezd jednoho soutěžáku stíhám maximálně tři snímky. Na první bych to nedal. Rychlá kontrola. Na výběr bude. Pro průjezdu posledního vozu se snažím vyhlídnout další místo na focení, ale traťový komisař mi sděluje, že další kolo již nebude. Co se dá dělat. Trať je otevřena pro diváky, organizátoři uklízejí svá stanoviště a já s kolegou šlapeme opět dolů k depu. Naposledy mávám testovací komisařce a před průjezdem prvního civilního auta odbočuji do depa. Vrhám se k bufetu a likviduji velkou kofolu. Vracím vestu, větrám auto a startuji směr domů! Jsem spokojen. Příjemně prožitý den a již teď vím, že tento závod automobilů do vrchu nebyl mým posledním. Že by dalším dílem byla akce na konci srpna ve Vrchlabí? Uvidíme.