Komentář - Prachatice 

 Po roce karavana závodníků Českého mistrovství ZAV opět zavítala do Prachatic. Po loňském ročníku, kdy Karel Švec nasadil laťku velmi vysoko, se do Prachatic všichni těšili. Velmi rychlá trať, nejrychlejší v našem seriálu, s dobrým povrchem, nabízí koňskou dávku adrenalinu, ovšem na oplátku vyžaduje naprostý respekt a dokáže i malé zaváhání tvrdě a bolestivě potrestat. Na přejímkách se prezentovala necelá stovka natěšených závodníků. Ti se v sobotu ráno probudili do jasného slunečného rána, předpověď slibovala tropický den a tentokrát vyšla na 100%.

 Na trati byly zbudovány tři retardéry. Bohužel stále někteří nechtějí pochopit smysl retardéru. Rozhodně to není nějaká schválnost pořadatele. Retardér má za úkol, jak vyplývá už z názvu, zpomalit závodní auto. Proto jsem nevěřil svým uším, když jsem slyšel jednoho jezdce nadávat na retardér, že tam musí brzdit. Samozřejmě, že nikdo z těch, co na retardéry nadávají, nepřijde a neřekne, OK, beru to na svou zodpovědnost, podepíšu bezpečnostní plán tratě bez retardérů a zodpovědnost beru na sebe. Jak prosté.

 V sobotním tréninku, kdy nehrozí penalizace za sražení, hodně jezdců začalo hrát hru „Sestřel si svůj retardér“. Program vinou neustálého přerušování jízd tak začal nabírat zpoždění a jezdcům i traťovým pořadatelům to na klidných nervech nepřidávalo. Nejhůř to vše asi snášel bezpečnostní komisař tratě Václav Jeřábek, který i přes třicetileté zkušenosti z rally, zjišťoval, že ho stále ještě vrchaři dovedou překvapovat. Nakonec vše s přehledem zvládl, ale bylo jasné, že v neděli se musí něco změnit. Na neděli bylo proto vyhlášeno stanné právo. V závodě za poražení retardéru penalizace 30 vteřin a povinná dechová zkouška u každého, kdo i v tréninku retardér trefí. A najednou v neděli, jako mávnutím kouzelnou hůlkou (tady spíš detekční trubičkou), pouhé tři kontakty s retardérem, v závodě dva. Hned musím doplnit, že všechny dechové zkoušky dopadly tak jak mají. A to jsem myslel, že si je uděláme, jen tak, sami mezi sebou. Ale kpt. Martin Grožaj z prachatické Policie, mne opravil a důrazně si vymínil, že dechové testy provede sám a podle všech pravidel i s případnými důsledky. To, že nakonec nic řešit nemusel, slouží ke cti našemu seriálu a jeho jezdců. Jinak kapitánu Grožajovi patří díky. Je velký fanda našich závodů, ředitel K. Švec v něm má velkou oporu. O tom, že si ve svém městě dovede zjednat pořádek, se přesvědčilo i pár jezdců, kteří si v pátek neuvědomili, že ještě nejsou na závodech na uzavřené trati. Jestliže chceme, aby nás v Prachaticích příští rok přivítali s otevřenou náručí a ne s kameny a narovnanými kosami, nedá se nic dělat.

  V sobotu večer se slibovaný raut neuskutečnil tak, jak K. Švec zamýšlel. Nebyla to jeho vina, ale přesto z toho byl velmi nešťastný. Tak snad mu spravila náladu improvizovaná zábava v depu u narychlo otevřeného stánku, kterou si všichni zúčastnění od srdce užili. V noci sprchlo a tak začalo být jasné, že i předpověď na neděli, totiž přeháňky a výrazné ochlazení, se vyplní. Našlo se i pár závodníků, kteří se na mokrý povrch vyloženě těšili.

 V neděli ráno se v horní partii tratě vytvořila mlha, ale do devíti hodin, kdy se startovalo do téninku se zvedla. Trénink proběhal bez větších zádrhelů a tak v jednu hodinu odstartoval první jezdec do závodní jízdy. Program opět probíhal bez větších prodlev až do doby, kdy v horní části tratě havaroval letošní smolař Honza Semlbauer. Jeho havárie si vyžádala asistenci lékaře a následný převoz do nemocnice na podrobnější vyšetření. Ještě  před vyhlášením se Honza vrátil. Z Prachatic si tedy odvezl poškozenou Integru. Další havárie připadla na konto Dominiky Benešové, jejíž velkou snahu zastavila svodidla. Tato nehoda se naštěstí obešla bez zranění. Pak už nic nezabránilo zdárnému dokončení závodů, vyhlášení výsledků a dekorování nejlepších.

 Závody v Prachaticích se vcelku povedly. Proti loňsku se zdál poněkud ležérnější přístup některých traťových pořadatelů, což bylo ve velkém kontrastu s úžasným nasazením Karla Švece a jeho spolupracovníků z Rally klubu Prachatice. Doufáme, že seberou síly a příští rok nás pozvou zase. Karle a Dášo, Pavle, Vašku, Radku díky a za rok nashle!

Jarda Malík