V roce 1975 vyšla v příloze Motoristické současnosti pohádka z pera Dalibora Janka. Jsem rád, že jí můžeme s laskavým svolením žijícího klasika naší motoristické literatury publikovat i proto, že pohádka pokračuje i v našem seriálu, kde Jirka Hák úspěšně startuje. Jen mne mrzí, že nemohu vzhledem k tehdejší kvalitě tisku použít i původní fotografie k článku.(J.M.) 

Závodnická pohádka

  Je to už hezky dlouho, co na pár let zmlkly závodní motory na tratích Zbraslav- Jíloviště, v Brně, na Ecce Homo i jinde. Jejich křehkou krásu, hbitě se proplétající nejroztodivnějšími zatáčkami, vystřídali pomalu a zlověstně se plížící šediví švábi. Místo startovních čísel měli na bocích namalované složité černé kříže. A právě v této době se v Děčíně narodil jeden kluk. Byl to pořádný řimbaba a na hlavě mu vyráželo černé chmýří. Večer, když si šla noční služba v porodnici číst… Ano, tenkrát se hodně četlo, televize ještě nebyla a všem rádiím vyrostl přes noc lísteček, který přikazoval poslouchat pouze to, co se vlastně poslouchat nedalo. Tak když si šla noční služba v nemocnici číst, sešly se nad jeho postýlkou tři sudičky. Nejstarší z nich byla zlá a mrzutá, navíc ten den ztratila potravinové lístky. Naklonila se nad postýlkou a řekla: „Měj si v životě co chceš, ale nikdy nic nebudeš mít snadno a zadarmo.“ Druhá sudička se pohoršeně podívala na svou kolegyni a pomyslela si co je to za rozum, přát někomu jen samou klopotu a samou šlamastyku. Nahlas ale nic neřekla – mezi sudičkami tehdy panovala kázeň. Aby trochu vylepšila špatný dojem, na kluka se usmála a …: „Dorosteš v pořádného chlapa, budeš mít hezké manželství a zdravé děti, které budeš mít rád.“ Nejmladší a nejhezčí byla třetí sudička; nadto byla sportovní fanynkou, která nevynechala žádný zápas Sparta-Slávie. Šetřila si na Aero 662, ale líbily se jí vozy Bugatti. Pohladila chlapce po rukách a prohlásila: „Tyhle ruce jsou stvořené pro volant – to bude tvoje životní láska.“ Kluk zavrněl, ale spal dál. Druhý den ráno ho máma přebalila, nakrmila a šlo se ke křtu. Dostal jméno Jirka a dlouho se zdálo, že sudba zmizela ve vyvářce i s plínkou počůranou té noci.

Roky plynuly, aerodynamicky nečisté kotle na dřevoplyn vystřídal zase benzín a sláva stále zkracované trati v Brně se opět dotkla hvězd. Jirkovi přibylo na tonáži btto 85 kg a na peřinku by potřeboval při své postavě nejméně tři padáky. Na sudičky, zapomenuté v Domově důchodců, už nikdo nepomyslel, ale… Jednou šel Jirka buď z práce, nebo na rande, nejspíš ale, jak už to v pohádkách bývá, na vandr. Jde a jde, až přišel k velké vile v Dejvicích. U ní stála garáž jako klícka, před garáží soutěžní Trabant a zpod něj koukaly třiačtyřicítky s ošoupanými podrážkami. Závodník Tonda se chystal na soutěž; už tenkrát byly rytířské turnaje jenom v pohádkových knížkách. „Co tam děláte?“ ptal se zvídavý Jirka. „Seš moc zvědavej, vezmi si sedmnáctku a přidrž mi shora ten šroub na převodovce!“ ozvalo se z Trabanta břichomluvce. Jirka šel na vandr a neměl buchty. Měl však šikovné ruce a to bylo dobře. Závodník Tonda nebyl na buchty, ale pomocníka moc potřeboval. A tak Jirka držel sedmnáctku, čtrnáctku, iambus, šroubovák a posléze omakal celou Gola sadu. Když všechno tisíckrát podržel, stokrát rozmontoval, udělal si 37 záděr, 56 borůvek pod nehtem a 24 tržných ran, které si vycucal; směl usednout i do vozu. A další patálie. Musel se naučit počítat, psát rozpis rychlostní zkoušky, správně ho přečíst, vyznat se v itineráři, umět naplánovat servis, vydržet 2 dny a 2 noci beze spánku i zacházet s logaritmickým pravítkem. Teprve když to všechno uměl, tak mu závodník Tonda představil jednu svoji známou. Jmenovala se Evelyna a rok na to měli svatbu na Žižkově. Než ale k té slávě došlo, tak se Jirkovi splnil i jeho sen i … sudba. Posadil se sám k volantu, a když dojel s Trabantem Rallye Vltava, začal věřit, že se to snad naučí opravdu a pořádně. Dělat něco polovičatě, to si hrdina pohádky nemůže dovolit.

 Jirka začal trénovat a trénoval denně. Jinak to ani nejde, chce-li někdo zahubit sedmihlavého draka, který stojí mezi ním a stupni vítězů s vavřínovými věnci, křišťálovými poháry a úsměvy dívek, které si aspoň třikrát denně čistí zoubky Perličkou. Na takový perný trénink musí mít závodník pořádný vercajk – to dá rozum. Jirka si vybral ohromně silný a trvanlivý vůz – Škoda 706 MTC. Denně s ním jezdil a vlastně ještě jezdí stovky a tisíce kilometrů. Tréninkový plán mluví o 100 000 km ročně. Kdybyste někdy potkali bleděmodrou sedmsetšestku, čisťounkou a vyparáděnou, jak se valí po silnici, tak je to Jirka. Jede a jede, a když nemůže dál, tak zastaví, třeba někde na Slovensku u hezkého potůčku, uvaří si něco na zub a jde na chvíli spát. Než si ve své bleděmodré obludě ustele, napije se z potůčku. Tak to dělali a dělají všichni pořádní sportovci, zvláště motorističtí. Když se vyspí, protáhne se, někdy i trochu zasakruje, že je toho tréninku moc a jede dál. Každý měsíc ovšem za to ježdění dostává peníze a tak je to vlastně první svazarmovský profesionál sportovec, který se dostal do pohádky.

 Pohádkoví hrdinové už tradičně plní úkoly takřka nadlidské. Jirka není výjimkou. Pro svou jezdeckou premiéru si proto vybral hned Rallye Vltava. Autosportklub Stavby Praha se za něj zaručil a Zdeněk Trojan byl ochoten zaujmout horké sedadlo v Trabantu. O 365 dnů později zůstává jezdec i kulisy šumavské krajiny stejné, místo spolujezdce obsadil Zdeňkův bratr Karel a vpředu pod kapotou je o jeden válec navíc. Jirka vyměnil Trabanta za Saaba 850 Monte Carlo. Solidním výsledkem bylo 4. Místo ve třídě za třeni továrními vozy ze Zwickau. Stará vášeň k silničním okruhům se poprvé veřejně projevila v Olomouci, kde Jirka udělal okruhové zkoušky. Hned na to vítězí v mezinárodním závodě na Těrlické přehradě ve třídě 1150 ccm. Při všem tom závodění si stihl také pořídit nástupce. V dubnu 1971 se narodil syn Jirka. Co říkaly sudičky nad jeho kolébkou, se nepodařilo zjistit. Možná, že se ani neobjevily. Jak už jsme řekli, jsou velmi staré a odešly do důchodu.

 Sezóna 1973 s Gordini 1150 ccm byla slabší. Motor zlobil a trhaly se mu písty. Konec sezóny Jirku zastihl jako diváka. Všechno zlé je k něčemu dobré. Seznámil se tak s Vaškem Límem, který v pohádce sehraje kladnou roli kouzelného dědečka. Vašek byl v té době také závodníkem na penzi. Se svou F3 už startovat nemohl a nic jiného neměl. Byl však vynikajícím mechanikem i konstruktérem a ruce i hlava ho svrběly touhou po práci. S Jirkou se snadno domluvili a strávili spolu zimu. Ne na horách, ale v dílně - špinaví a v modrákách. Výsledek? Motor Gordini 1296 ccm, 90 kW (122 k), který jezdil celou sezónu bez poruchy a devatenáctkrát se umístil do 3. Místa. Jirka byl v závodech do vrchu ČSR na 2. místě, v závodech do vrchu ČSSR na 3. místě a na silničních okruzích skončil za Židem, Adámkem, Brunclíkem a Tvrdým. To byla opravdu úspěšná sezóna, zvláště když započítáme dalšího syna Ondřeje, který přišel na svět v květnu.

 Na podzim přišel Jirka o dílnu a řekněte mi, co je to za závodníka, který si nemá kam věšet věnce a plakáty a hlavně – nemá kde dělat. Kudy chodil, tudy na to myslel a nevěděl kudy kam. Až mu pomohla šťastná náhoda. Přijel z cesty a sotva vypnul motor náklaďáku a vystoupil, dal se s ním do řeči nějaký kluk z ulice, který sympatizoval se závoděním a sám měl na svém Fiatu namalované tabulky pro startovní čísla. Od něj se Jirka dozvěděl o prázdné konírně blízko u Prahy. Neváhal a už příští týden boural žlaby. Koně v motoru se jak známo obejdou bez žlabů na krmení. Dvě Tatry 148 plné betonu spotřebovala podlaha a zdi. Na Štědrý večer přišel domů až v 7 hodin večer celý od betonu a děti myslely, že je Ježíšek. Hned po Novém roce, aby se mu nezkrátily žíly, se dal do stavby nového závodního vozu – Ford Escort.

     Pochopitelně, že kromě závodění také pracoval a jak už je v jeho povaze, pracoval pořádně. Škoda MTC v jeho rukách už ujela 275 000 km a stále ještě nespotřebuje na 8000 km (lhůta výměny oleje) ani litr oleje. Jezdí „dálku“, není to lehké a leccos se při tom užije, zejména v zimě. Když je pořádná ledovatka, nebo napadne sníh, nejsou nic platné sudičky – každý si musí umět poradit a pomoci sám. Rychlá reakce a duchapřítomnost mohou zachránit leccos – i život. Jednou jel Jirka za kamarádem, který měl nového „trambuse“. Jedou, jedou, až přijeli pod obávaný kopec zvaný Buchlovák u Uherského Hradiště. Led jako na kluzišti, jednička uzávěrka diferenciálu a pravými koly po krajnici se 22tunový kolos šinul nahoru; Jirka 50 metrů za ním. Najednou se nahoře na kopci objevila „sedmsetšestka“ s vlečňákem s nákladem kamene. Její řidič zřejmě přibrzdil a to neměl dělat. Vlek za ním začal lítat a zametal celou vozovku. Jirkův kolega vpředu, když viděl, že je zle, zastavil, bleskurychle zaráčnoval a vrhl se dozadu na lehátko, které měl připravené k odpočinku. V tom to buchlo. Rozběsněný vlek plný kamene vzal trambus přes roh a úplně zlikvidoval místo řidiče. Ten tam už naštěstí nebyl; zkroucen na lehátku si třel levou nohu, která jako poslední opouštěla osudné místo a dostala ještě ránu.

 Jirka zažil něco podobného krátce na to. Vyrazil v neděli na Slovensko a jelo se mu dobře. Zima, neděle, silnice byly poloprázdné. Ještě v Teplicích nad Bečvou byla suchá vozovka a Jirku omrzelo pískání, tak si pustil rádio: „Náš kraj v minulých dnech postihla mimořádná sněhová nadílka… Úsek Bečov – Makov je nesjízdný, uzavřený pro veškerou dopravu.“  Jirka měl v kufru řetězy a tak se nebál. Ve Valašském Meziříčí ho zastavil příslušník Pomocné stráže: „Kam že jedete? Na Slovensko? To musíte přes Těšín!“ To už chumelilo a okolo se rojily Tatry se škvárou na posyp silnice. Hrdina z pohádky se jen tak nelekne, nasadí řetězy a jede dál. Tak to taky udělal Jirka. Neposlušnost se však nevyplácí a o pár kilometrů dál už byl náklaďák i s vlečňákem zahrabaný a nemohl dopředu ani zpátky. Jirka sedí, čeká a přemýšlí. 0Půl hodiny a potom zase opačně. Přemýšlí, čeká a sedí. Další půl hodiny. V tom se ozve rachot a hrne se k němu Tatra 148. Z ní vystupuje dobrá víla. Má na sobě montérky, vatovaný kabát a 3 dny neholené vousy. Neplýtvá líbeznými úsměvy, ani netančí. Má zřejmě strach, že by na kluzké silnici upadla a nastudila si sedínku. Místo tance vytáhla tyč a říká: „Zapřaháme, nebo tady zůstaneš do jara!“ A tak jedou a jedou, dva motory řvou a konečně jsou na vrcholku. Víla zastaví, odpřáhne tyč a se šibalským úsměvem řekne: „Teď už ti to půjde, dolů se kutálí i sud!“ Jirka zařadil jedničku a vyrazil. Dolů chtěl, ale kutálet zrovna ne. Měl náklad kořalky za 1,5 miliónu, a kdyby skončil někde ve strži, namazal by se celý les. Přes zařazenou jedničku to s ním místy uhánělo až příliš rychle.

 Jak tak jede, blíží se k náklaďáku zaparkovanému u pravé krajnice. Chystá se ho předjet, ale v tom mu ta hodná sudička, která fandila sportu, přendala nohu z pedálu plynu na brzdu. Zastaví a neví vlastně proč. Má jenom nějaké divné tušení. Na mou duši, najednou vidí, že náklaďák, který stál v kopci, se k němu pomalu sune se zablokovanými koly. S unaveným řidičem, který si dal „dvacet“ se utrhla vrstva sněhu na níž stál. Honem – co teď? Couvat s vlečňákem před zrychlující obludou dlouho nepůjde! Přesto se pokusí! Chvíle divokého manévrování a nakonec skončil polovinou pravých „tupláků“ nad 300 m hlubokým srázem. Stará „Barča“ sedmsetšestka, která se na něj obořila, skončila napříč silnice, 20 cm od jeho nárazníků. Projít se tou mezerou nedalo.

 Štěstí, předtucha, odhad situace, cit nebo ta sudička? Kdo ví? Každopádně to dobře dopadlo a my se s Jirkou rozloučíme. Sudičkou jsme začali, sudičkou skončíme. Vlastně se to vyprávění pohádce ani příliš nepodobalo. V pohádce se občas dějí zázraky z ničeho nic; my jsme žádný zázrak nezaznamenali. Když chtěl Jirka něčeho dosáhnout, musel si to pořádně odpracovat. No a řekněte mi, co je to za pohádku, když hrdina je svazarmovec a místo svádění Rusalek dělá údržbu náklaďáku, nebo se připravuje na závody. Happy end je dávno za námi, protože princezna už má dva kluky, kteří ani nestihnou Večerníček; raději se pletou tátovi pod ruce v dílně.

 Dalibor Janek