Rozhovor.

Jak jsi spokojen se svým výkonem?

  Vzhledem k tomu, že jsem používal k závodům do vrchu soutěžní auto, tak jsem si dal relativně splnitelný cíl a to dokončit všechny akce, to se mi podařilo. Vycházel jsem z toho, že vrchařská sezóna je asi jako dvě delší erzety na rallye, které jsou bez servisu. V průběhu roku jsem pořídil vrchové pneumatiky a začal jsem si věřit na třetí místo ve třídě E-1400. To jsem již tušil jak silná je konkurence v této třídě, a jak je špička této kubatury vyrovnaná. V té době jsem se pohyboval v absolutním pořadí těsně pod prioritní desítkou, to mi dalo impuls zabrat a probojovat se do top desítky. Nakonec jsem zůstal za pódiovým umístěním ve třídě a těsně za branou desítky nejúspěšnějších pilotů. Na takto krátkých tratích se neodpouští žádná chybička, špatně nadjetá zatáčka, příliš optimisticky zvolený brzdný bod, opatrnost při brzdném manévru, uspěchaná akcelerace při opouštění zatáčky. Hodně rozhodovala na některých akcích volba pneumatik při proměnlivém počasí. Vyškolil mě začínající déšť při mém startu do jízdy ve Kdyni, na Ještědu byl průběh jízdy naší třídy přerušen těsně před mým startem, a co jsem vůbec nepotřeboval, začalo opět pršet. Z rallye jsem zvyklý v průběhu soutěže prokaučovat obutí, vyměnit prázdnou gumu, uhasit požár vozu, dostat hodiny, vymést příkop, opravovat a dostat penalizaci, po všech těchto a jiných peripetijích jsem stále měl šanci bojovat o solidní výsledek, sjet na soupeře několik minut. Na kopci není možné zredukovat několik vteřin, rozhodují desetiny sekundy. K lepšímu umístění mi trochu vadila větší hmotnost mého vozu, jeho poněkud vyšší výška a horší těžiště, občas jsem z časových důvodů podcenil seznámení s tratí, často jsem si nezapamatoval trať, někdy pud sebezáchovy byl silnější než jezdecké odhodlání, občas přemíra mé snahy byla na obtíž. Na závody jsem jezdil převážně sám, naštěstí nikomu nemusím skládat účty jako v minulosti, nikdo mi nenutí do nereálných výkonů a docilování jim vysněných výsledků. Jel jsem pro radost, pro svůj dobrý pocit, že ještě svým výkonem mohu konkurovat soupeřům. Jsem rád, že jsem se letos svezl v té nejvyrovnanější a nejrychlejší třídě, bylo mi ctí soupeřit s jezdci, kteří s nejslabší kubaturou motoru proháněli auta s objemnějšími motory, těší mě, že jsem jim i občas stačil. Konec konců, výsledek mohl být lepší, ale také horší, byl úměrný daným podmínkám a možnostem auta i jezdce.

Co soupeři?

  Pro příští rok si určitě nebudu po letošní sezóně klást nereálné cíle, jako třeba vyhrát třídu, to bych musel opanovat občas závod absolutně a na to nemám auto a už vůbec ne jezdecké umění na rozdíl od letošního lídra třídy Míry Černého. Ten je schopen nás všechny školit se stotřicítkou, která je  o tři generace starším vozem, ani se u toho nezačervená. Velmi rychlý je i talentovaný junior Lukáš Kubíček se Škodou Pick Up. Lukáš mi nadělil na předposledním závodě pouhou setinu sekundy, to je závan větru o fotobuňku, tento výkon byl možná inspirací pro hloubkovou závěrečnou kontrolu, kde nám oběma technik měřil objem motoru. K lítosti někoho, jsme se bez potíží oba vešli do objemu 1400 ccm. Martin Maderák nemá tak výkonný motor, vše dohání dravostí a pečlivým nastudováním všech záludností tratí. U Radima Macha mě zaujala váha jeho vozu těsně nad hranicí limitu pro třídu. Má špičkové auto, dokonalé po technické stránce a patrně i nejvýkonnější vůz ve své třídě. Pohledově pěkné auto je Škoda 130 RS Jana Raisse, kdyby jel Honza s tímto autem o třídu výš, nebo o dvě, to by měl letos vavřínů. Všem soupeřům chci poděkovat za korektní a férové závodění, za pomoc a rady, jichž se mi dostalo z jejich strany.

Co Tě letos nejvíce překvapilo?

  Především to byla velmi dobrá parta, která se schází na těchto závodech. Nemile mě překvapilo dokonce dvakrát počasí, tradovalo se, že po pár kapkách mají vrchaři mokrý závod. Mají, ti, kterým začne pršet, pro ty na kopci byl suchý. Překvapilo mě, kolik jsem nasbíral nových zkušeností, kopec je úplně jiná jízda než rallye, v takovém tempu a maximálním soustředění nejde absolvovat pětadvaceti kilometrovou vložku na rallye. Pořád mně chybí diktát spolujezdce, občas mě překvapila nějaká zatáčka, o které jsem si myslel, že je to úplně jiná zatáčka. Překvapen jsem byl, jak se pracuje na autech po každé jízdě, nebýt loterie volby a výměny kol a toho, že jsem měl dvě silně ojeté pneu na trénink, tak jsem auto ani nezvednul. Občas jsem auto odlepil od země k očistě kamínků z pneumatik, bylo velmi překvapující, co jich na gumách ulpělo. S postupem času jsem zvednul auto také, abych splynul s ostatními. Nejvíce mi překvapil Míra Černý, kdybych s ním nejel ve třídě, nemluvil s ním, neviděl jeho auto, nevěřil bych, co se dá se stotřicítkou zajet.

Kde se Ti letos nejvíce líbilo?

  Každá trať má své kouzlo, každé depo svoji osobitost, někde je trať rychlejší, jinde techničtější, depo prostorné, jinde stísněné, silnička závodu je někde širší, onde rozskákaná a užší. Všude byl stánek s buřty a pivem, žádné zle. Já jsem rád, že se svezu, v paměti mně utkví jen to pozitivní a na to negativní, a toho moc nebylo, stejně brzo zapomenu. Dokonce, a to je zajímavé, všude byl Eda Patera, při přípravě akcí, při vytyčování tratě, při řešení všech záležitostí okolo závodů, i na trati byl vidět, někde i se dvěma auty a to úspěšně, proto jemu patří dík za to, že se této činnosti věnuje a máme tak kde závodit.

Jaký je Tvůj názor na Rallye systém?

  Jako soutěžnímu jezdci mně tento systém není cizí, je spravedlivý, není zde prostor pro chybu, technický problém, je to o pravidelnosti a rychlosti bez poruch, jen tak se v něm dá uspět. Měl by být také o stejných podmínkách na trati.

Co by si změnil v pravidlech?

  V technických pravidlech mě napadá mě třeba to, že pokud je skupina upravených a neupravených aut, které jsou dále rozděleny do tříd, měl by základní řád platit pro celou skupinu, pro všechny objemové třídy. Jestli má být sériový motoru u třídy do 1400 tak by měl být i nad dva litry. Četné úpravy nad rámec sériovosti patří do skupiny upravených aut. Nevím čím je opodstatněna u velkých produkčních aut nutnost kovaných motorů, zda nevydrží určité komponenty při vyšším výkonu. Potom je jednoduchá medicína pro tuto obavu a tou je restriktor, který je velmi snadno měřitelný kalibrem. Vždyť i s 300 koňmi musí být pěkné závody ve třídě produkčních aut, co je důležité, nebude to potom tak drahé závodění. Kdo má chuť mít přes 400 Hp má dveře otevřené do E nad dva litry, může zde zrealizovat všechny své touhy po úpravách do sytosti a bude mít rovnocenné partnery.

Zajímají Tě akce typu Revival.

  Již jsem o této záležitosti slyšel, četl, psal http://www.ewrc.cz/ewrc/show.php?id=18199&title=jak-si-uzila-rallye-berounku-revival-posadka-skody-110-ls, http://www.ewrc.cz/ewrc/show.php?id=15478&title=zapisnik-ladi-kopelenta-rallye-berounka-revival, účastnil se jich a doufám, že i za několik dní zúčastním se Škodou 110 L Rallye s mitfárou Pavlem Sklenářem. Tyto akce vnímám jako spíš společenskou událost, kde se setkám s lidmi z ranku motorismu, které jsem delší dobu neviděl, je to o vzpomínkách, několika vypitých pivech při večerních seancích. Ani tak zde nejde o úspěch, spíš jde o účast a zážitky, atmosféru, poklábosení. Tyto akce jsou hodně náročné na navigaci, orientaci a jízdu dle itineráře vydaného těsně před startem. Zvláštní úseky Show section jsou třešničkou na dortu, posádka se na nich odreaguje od vesměs náročné cesty k nim, pokud jich včas dospěje, sveze se ve svižném tempu pro potěšení svoje i přihlížejících diváků.