Motoristická sezóna 2012

Česká motoristická sezóna 2012 je prakticky minulostí, pomineme-li nejrůznější volné podniky, Setkání mistrů (mnohdy bez účasti aktuálních šampiónů) a vyhlášení těch úspěšných. Dosud nikdy mě nenapadlo psát nějaké komplexní shrnutí a vystačil jsem si s reporty z jednotlivých akcí, plus loni v dobrém vánočním rozpoložení napsanými dvěma vzpomínkovými reporty. Letošní rok však pro mě byl ohromně rozpačitý a tak jsem se na něj rozhodl podívat zpětně a bez emocí:-)

Mediasport MMČR v rally 

Mezinárodní mistrovství české republiky by mělo být jakousi výkladní skříní českého motorsportu. Bohužel, v posledních letech tomu tak zdaleka není. Po rapidním úbytku posádek a totálním úpadku především slabších tříd (famózně letící Emil Triner, soupeřící s fabií mnohdy proti daleko silnějším autům, je světlou výjimkou) nezbývá než nostalgicky vzpomínat na zlatou éru WRC, kdy vedle pravidelné účasti deseti a více těchto elitních speciálů se odehrávaly dramatické souboje i v dalších kategoriích. Nestál-li tehdy člověk u trati hodinu předem, už těžko našel atraktivní pozici na dívání, stihl-li vůbec tou dlouhatánskou řadou zaparkovaných aut na kýžené místo dojít:-) A že například vyjma spousty wéercéček, produkčních aut a různých kitů nabízelo podívanou jaksepatří i přes dvacet posádek s vozy třídy A5, z nichž deset mohlo směle pomýšlet na vítězství, to je prostě fakt.  

Dodnes mám v živé paměti nádherné souboje ve třídě N2, ve které svoji cestu k rallyovým hvězdám zahájili například Jan Šlehofer a Václav Dunovský. Dnes – ve svém optimálním soutěžáckém věku a s již dostatečnými zkušenostmi – bohužel zrovna oni dva rallyově absentují. Šlehyho odsoudila, vyjma necelých dvou hustopečských erzet s fabií R2, do role diváka závazná smlouva s rallyovým „blahorodím“ Petrem Svobodou (je záhadou, že většina ex-pilotů plzeňského týmu ROTO se buď raději vrátila do slabších aut, či rovnou se soutěžemi skončila…), Dunu pak rovněž po Hustopečích a stále se lepšících výkonech nejklasičtější problém – nedostatek financí. Moc mi na našich tratích chybí také Michal Fiala, jenž se od těžké havárie na Barumce v roce 2008 také ze soutěží vytratil. Přičtu-li dalšího borce v těch nejlepších letech pro sbírání rallyových vavřínů – již od Šumavy 2005 absentujícího Viktora Wagnera (rovněž ex-pilot týmu ROTO), vidím to tady s podporou talentů opravdu velmi bídně. 

Pokud mohl být náš domácí velký mistrák letos na něco hrdý, pak na pravidelnou účast (vyjma Příbrami) jedné ze současných předních světových posádek Jan Kopecký – Pavel Dresler. Borci továrního týmu Škoda logicky potvrzovali roli favorita (cokoliv jiného asi ani nepřicházelo v úvahu) a udělali si z mistráku exhibici, byť Honza v rozhovorech často hovořil o nemalých rezervách. Pohled na jejich jízdu byl samozřejmě skvělý, ovšem na druhou stranu činili šampionát poněkud nudným. Zde jsem pro změnu vzpomínal na předloňský rok a přetahovanou o vteřinky Valdy s tovární fabií, Romana Kresty s peugeotem, Ášína s lancerem a nedaleko číhajícího Jaromíra Tarabuse s fiestou. 

Letošní šampionát se také zapsal do historie jako asi ten nejtragičtější, když hned tři tradiční a prestižní soutěže poznamenala smrt. Je to výsledek stálého zrychlování, nebo prostě jen shoda nešťastných okolností? Pro mě osobně, ačkoliv je to kruté, prostě tyhle věci k motoristickému sportu, podobně jako třeba k horolezectví, patřily, patří a vždy patřit budou. Již téměř nazpaměť znám knihu „Nejrychlejší rakve světa“ od Miloše Kováříka, kde mnoho těch

pravdivých příběhů nemá vůbec šťastný konec, ale na druhou stranu svědčí o obrovském charakteru těch lidí. Například když po smrti Jochena Rindta v kvalifikaci na Monze 1970 doprovázela jeho manželku Ninu do Ženevy Helen Stewart, aby necestovala sama, a ta jí obratem poslala dalším letadlem zpět do Itálie podpořit v neděním závodě Jackieho… Proto by možná stálo za úvahu, zdali je zrušení soutěže vždy tím jediným a nejlepším uctěním památky zesnulého a zdali kdysi, když ti soupeři na počest mrtvého závodili a poté dokázali psychicky i finančně podpořit jeho rodinu, nebylo víc, než dnes na jedné straně srdceryvné výlevy a slzy a dva dny poté již snaha ukořistit po oběti uvolněné sponzory… 

Timeseal MČR ve sprintrally 

Jestliže souboj o titul ve velkém mistrovství byl prakticky od začátku jednoznačnou záležitostí, ve sprintech to bylo mnohem dramatičtější. Tedy nemuselo být, pokud by se Tomáš Kostka s nedostižným Citroënem C4 WRC vyvaroval havárií na Kopné a v Krkonoších. Poté však opět zabral a nakonec si přesto mohl s pěti vítězstvími dovolit luxus vynechání závěrečného klání ve Vsetíně. Jestli mě na sprintech něco nadchlo, pak mnohem pestřejší startovní pole od wéercéček až po historiky. Pohled na speciály stále nepřekonané kategorie WRC je pastvou pro oči, byť ne vždy za jejich volanty sedí ti nejlepší piloti. Ale už jen ten vzhled a zvuk, odjezdy z vracáků, to je prostě blahodárný balzám pro oko a ucho snad každého rallyového fanouška:-)

Největší rallyové radosti jsem se letos dočkal díky fantastickým výkonům Honzy Sýkory a Martiny Škardové, za níž v závěrečných dvou podnicích po zranění, způsobeném pádem z „kola“, zaskočil Vít Houšť. Posádka, které fandím již od jejich začátků, prokázala ohromnou rychlost a vyrovnanost a dokončila sedm z osmi sprintů. Pět pódiových umístění jí pak po loňských „bramborech“ konečně vystačilo na sprinterský bronz. Jsem moc zvědav, zdali se Honzíkovi podaří udělat další velký krok v kariéře a zrealizuje přestup do MMČR. Rozhodně ale, soudě i díky oblibě mezi fanoušky například v servisních zónách, by právě toto duo mohlo být výrazným oživením velkého mistráku. A bude-li v něm startovat s fabií S2000 také jeden z největších hrdinů letošní Barumky Tomáš Kostka, mohli bychom se dočkat pěkné podívané:-)

Také ve sprintech se už ale projevuje rapidní úbytek posádek ve slabších třídách. Například souboj ve dvoukolkách se celý rok zúžil pouze na Roberta Kořístku a Pepu Zimmermanna. Oba jeli nádherně, gentlemansky se dokonce dohodli na vynechání stejné soutěže (Pačejova), aby se rozhodlo na trati. To si mohli dovolit i proto, že byli pouze dva a ostatní jejich soubojům přihlíželi z uctivé vzdálenosti. A třídy – prostě bída… Když se třeba v A5 v roce 2008 přetahovali o vteřinky Hladík, Grega a Galia, bral jsem to jako úpadek po soubojích deseti a více pilotů v předchozích letech. Loňská Kopáčkova spanilá jízda, kdy vyjma krkonošského odstoupení deklasoval i úřadujícího šampióna Galiu, byla předzvěstí toho, co přišlo letos – pořadí Čonka, Kryštof a Tydlačková a pouze deset klasifikovaných posádek je prostě důkazem stále klesající úrovně. Nic proti nim nemám, naopak jim všem fandím (oni ostatně za slabou konkurenci nemohou), ale prostě je to neoddiskutovatelný fakt.  A že to není v jiných kategoriích o nic lepší (například pouze dva borci v „desítkách“), na to si stačí na stránkách autoklubu otevřít oficiální výsledky.

Můj kamarád Honza Prihara poslední tři roky jako divák na soutěžích absentoval a některé podniky navštívil až letos. Vzhledem k té pauze mi říkal, že ten pokles úrovně vnímal ještě rapidněji než my, objíždějící soutěže pořád a prakticky všechny. Jak tedy přitáhnout k soutěžím další, zcela nové fanoušky? Pokud Federace automobilového sportu nevytvoří

přijatelnější podmínky i pro méně movité zájemce a aktéry slabších tříd, tak leda dostatkem stánků s občerstvením a polonahými hosteskami… 

Pohár ČR v rally

Jestliže něco výrazně oživilo většinu sprintů a dva podniky MMČR (Valašku a Hustopeče), bylo to bezesporu spojení s Pohárem ČR. Právě případný přestup některých „poháristů“ do hlavního pole sprintů by mohl být tím pravým rozšířením a oživením pole jednotlivých tříd. Stejně jako loni Zimmermann a Chepil, i letos se objevily nové tváře. Perfektně si vedl Jiří Kašpar, jenž nakonec klasifikaci, přes výpadek v Jeseníkách až za cílem závěrečné erzety, opanoval. Osobně mě potěšilo zlepšení a především zvýšení spolehlivosti Pavla Vedry. Zazářila též nová jména, mnohdy známá z Rallye Cupu a Volného poháru, jako Jiří Zahrádka, Viktor Mechl, Pavel Steiner, Jan Lunga, v závěrečných dvou podnicích přední sjezdař horských kol Michal Červenka atd. Přece jen volnější technické předpisy, nepovinný „ochranný“ systém HANS (legrace je, jak na něj nedávno změnil názor jeho původně zarytý obhájce Vojtěch Štajf) a levnější startovné jsou tou správnou cestou, jak pomoci soutěžit i méně movitějším a mladým borcům. 

O PČR také celou sezónu píši reportáže do časopisu Rally a jsem moc vděčný redakci v čele s Tomášem Plachým za zájem propagovat i pohárové závodění. Zde ovšem nastává další problém – jen minimum borců (výjimky naštěstí existují) je schopno poslat mi na mail včas své vyjádření po soutěži. Těžko si pak mohou stěžovat na nedostatek mediálního prostoru či jejich malou propagaci. Nicméně v kuloárech se začíná proslýchat, že FAS, zřejmě lačnící po příspěvku od více pořadatelů, uvažuje oddělit PČR a HA do samostatných podniků, podobně, jako tomu bylo ve Vyškově. To by bylo to nejhorší, co by mohl udělat – osobně bych se, asi jen těžko, táhl třeba na Moravu na čtyřicet aut… 

Koncepce

Dalším velmi diskutovaným tématem sezóny byli talenti a „talenti“. Myslím, že zde tentokrát měla jasně navrch koncepce postupného zrychlování, minimalizování chyb a vyvarování se zdravotních i materiálních škod. Potvrdila se tím zároveň slova pana Profesora Ginsla když tvrdil, že je zastáncem precizní přípravy a postupného zrychlování. Přesně to vštípil Honzovi Dohnalovi a ten se, přes nepříliš vydařený střed sezóny, nakonec dočkal skvělých výsledků v jejím závěru. Druhé místo na domácí Příbrami pak bylo třešinkou na dortu. Nebudu zde zmiňovat stále ještě mladé Honzu Černého a Martina Bujáčka. Je dva totiž považuji již za stálice a jejich špičkové výsledky pro mě nejsou žádným překvapením. Oběma pak držím palce, aby se jim a jejich týmům podařilo zajistit dostatek financí a mohli stoupat vzhůru i v dalších letech a třeba Honza za volantem S2000 – no, to by byla excelentní podívaná:-)

Pro letošní sezónu také uskutečnili přestup do „velkých“ aut dva moji dlouholetí kamarádi – Václav Kopáček a Miroslav Plíhal. Oba jsou klasickým příkladem rozdílné koncepce. Zatímco Venda šel cestou hledání hranic z vrchu, na Valašce v páteční etapě zazářil jako kometa a v sobotu hned ráno imprezu rozstřelil, Plihy se netajil především touhou učit se, sbírat zkušenosti a postupně zrychlovat. Výsledek – Wenda sice budil obrovskou pozornost médií, byl označován za největší talent českých soutěží, dělala se na něj sbírka, slavnostně přebíral klíčky od nové „en čtrnáctky“, fanoušci měli možnost zvolit design, vystřídal čtyři spolujezdce, ale také havaroval vedle Valašky na Saturnusu, Bohemii i Barumce (i jeho skvělý výsledek na Šumavě poněkud devalvuje chyba už na úvodním Činově, kde neskončil jen díky obrovskému štěstí) a sezóna pro něj předčasně skončila. Plihyho zpočátku někteří

„odborníci“ kritizovali, netušíc, že třeba některé podniky v rámci sbírání zkušeností dokončil s technickými problémy, které by ostatní přiměly odstoupit. Výsledkem však je jeho postup výsledkovou listinou – ze sedmadvacátého místa na Vrchovině se prokousal až k šesté příčce na Valašce, to vše se stárnoucí octavií WRC a bez jediného odstoupení – a rázem ho mnozí pasovali na hvězdu vsetínského podniku. 

A podíváme-li se na koncepci těch movitějších, stačí uvést dvě jména – Martin Semerád a Martin Koči. Mácovo krkonošské vítězství, vykoupené jízdou na hraně, mnoho karambolů a krizí a rovněž předčasné ukončení sezóny výrazně kontrastuje se sbíráním zkušeností a koncepcí košického mladíka. Ono je to asi také o okolí a tlaku, vytvářeném na ty mladé piloty. Takové ty nesoudné tatínky či manažery, vidící už v hokejové přípravce ve svých, sotva se na bruslích pohybujících, synech nové Jágry či Plekance, totiž bohužel máme i v mnohem nebezpečnějším motorsportu a výsledky bývají mnohdy tragické…  

Autokros

Vedle soutěží jsem letos věnoval hodně prostoru také autokrosu. Mistrovství Evropy v novopacké Štikovské rokli je vždy vrcholným zážitkem a nejinak tomu bylo i tentokrát, byť to obrovské vedro bylo úmorné:-) Na další evropský podnik jsem se nedostal. Přerov jsem nedal finančně a několikadenní zájezd s partou z AMK Český ráj do italské Maggiory, spojený s návštěvou legendárního okruhu Monza a cestou zpět v Mnichově na Oktoberfestu, znemožnila nemožnost výběru a plánování dovolené (stále ještě mi zbývá třiadvacet dní). Naopak domácí mistrák jsem si užil dokonale, když jsem chyběl pouze v rakouském Nordringu. 

Opravdu fantastickou podívanou nabídla elitní kategorie SuperBuggy. Pravidelně v ní startovalo mnoho českých „Evropanů“ a o dramatické souboje a emoce nebyla nouze. Už v úvodním podniku v Humpolci se blýskl druhým místem debutant této kategorie Tomáš Pospíšilík, a že to nebyla náhoda, prokázal na Nordringu vítězstvím. Pospa také nakonec nechal všechny velezkušené matadory za sebou a prokázal, že patří k největším současným talentům českého motorsportu. Opravdu moc zvědav jsem, zdali uskuteční svůj přestup do automobilových soutěží. 

Stejně jako Pospa v SuperBuggy, také Buggy1600 má nového krále. Stal se jím českobrodský Radek Jordák alias Miminko se svoji nepřehlédnutelnou zelenou buginou z dílen Ladislava Hanáka. Tato divize v našich krajích však výrazně doplácí na absenci většiny reprezentantů. Početnější pole bohužel nenabízí ani ještě před pár lety hojně obsazená Junior Buggy. Její vítěz a další obrovský talent Jakub Kubíček se navíc netají touhou přestoupit přímo do SuperBuggy (to bude také moc zajímavé), po mnoha letech v kategorii asi končí letos se s technikou trápící Ivana Kuželová, tak jsem na příští sezónu hodně zvědav. 

Dvě velmi rozdílné kategorie nabídly cestovní vozy. Touring Autocross při absenci hvězd Fejfara, Bartoše a Brožka byla soubojem o vítězství jednookého mezi slepými. Po kontroverzním sedlčanském finále se jím stal Miroslav Neuman s lancerem. Úrovni kategorie nejlépe napovídá fakt, že ještě v Sedlčanech mohl v případě startu útočit na titul slovenský jezdec Jozef Zimerman, přestože startoval pouze dvakrát (vyhrál Přerov a Poříčí). Mnohem větší souboje nabídla Divize 6, ovšem až od druhého místa. To první povětšinou patřilo suverénovi Tomáši Handíkovi. Ten se také už netají ztrátou motivace a moc bych mu přál, aby se dočkal vytoužené buginy:-) Velmi též doufám v návrat loňského vicemistra Martina

Kopeny s nově postavenou felicií a příchod nových tváří – třeba Martina Babáka z Kosice Cupu či Tomáše Tochtara s favoritem.

O tom, že současné mezilidské vztahy nejsou všeobecně žádné terno, asi ví každý. Dobrou „léčbou“ pro mě však bylo páteční slavnostní vyhlášení sezóny v Jičíně. Jeho organizátor Petr Pěnička, jeden z těch, který pro motorsport doslova dýchá, naplánoval na jednu hodinu návštěvu dětského oddělení jičínské nemocnice za účasti ředitelky i primářky. Od tří se pak na náměstí Rumcajsova města měla konat autogramiáda vybraných jezdců. Ještě ve čtvrtek mě Pěnda požádal o pár řádek k pěti hlavním aktérům (Jan Bartoš, Petr Bartoš, Václav Fejfar, Tomáš Handík, Tomáš Pospíšilík). Ale ouvej. Do špitálu z nich dorazili pouze Honza s Hanďasem se svými doprovody, naštěstí také autokrosař a mechanik týmu Škoda Motorsport Roman Polák, rallyová spolujezdkyně Pavla Fričová, motocyklový závodník a dodavatel hořických trubiček Jirka Kubišta a Dáda Jeřábek s fotoaparátem. Před nemocnicí jsme pak potkali Luboše a Tomáše Pospíšilíkovi, spěchající až z Moravy, bohužel zdržené za rychlou jízdu ochránci zákona. Před nimi opravdu klobouk dolů, že dorazili s předstihem na tuto akci (stejně jako Hanďas, který si musel v práci na poslední chvíli zajistit volno), zatímco někteří domácí mají zřejmě charitativní akci někde…

Zde si dovolím jednu vsuvku z nedávné historie. Absence mnoha pozvaných mi dala vzpomenout na podobnou akci, kterou jsem naplánoval v roce 2009 před „zimní“ Rally Bohemia. Roman Kresta s Petrem Grossem si tehdy, vzhledem k velkému množství sněhu, vymohli změnu začátku seznamovacích jízd, aby v daných podmínkách stihli odtrénovat. Mnozí další aktéři byli tou dobu ještě na cestě do centra soutěže a o změně nebyli vůbec informováni. Tým Škoda Motorsport netušíc, že na Severu už jejich konkurence trénuje, v pohodičce obědval na Rozvoji a po mé informaci Petrovi Starému pelášil na Liberecko. Akce, slíbená primářce Aleně Štolcové, náhle doznala povážlivých trhlin. Z původně asi patnácti účastníků, kteří slíbili účast, jí zachraňoval cyklokrosař Petr Dlask (chystal se zrovna odjet na závod Světového poháru, tak jeho účast měla také symboliku) a Pavel Valoušek, jenž dostál svému slovu za cenu oželení jednoho seznamovacího průjezdu. Tentokrát v Jičíně však žádná sněhová kalamita nebyla, tsunami se na nikoho neřítilo a nešlo ani o mistrovské body. Tím je ta absence některých smutnější… 

Novopečený evropský šampión divize Touring Autrocross pak nebral telefon a nechal ostatní aktéry autogramiády vymrznout dobrou půlhodinu, než Pěnda zahájil akci bez něj. V závěru akce pak poslal alespoň svoji fabií s mechanikem, načež dorazil osobně. On a jeho tým mě pak dojali ještě jednou – v Nové Pace jsem také fandil Vaškovi a za kolizi s Káraiem původně vinil maďarského pilota. Jenže pohled na videozáznam a vysvětlení mnoha přímých aktérů závodu mě přinutily názor přehodnotit. V tomto ohledu mě zaráží, že Fejfar a jeho tým ani po půl roce, kdy emoce už musely dávno vyprchat a oni se kýženého titulu dočkali, nejsou schopni říci pravdu a stádo ovcí (většina přítomných na vyhlášení), jim to ještě žere…

V nemocnici jsem si také popovídal s jedním z nejlepších (možná tím vůbec nejlepším) autokrosových fotografů – Davidem Jeřábkem. Reagoval na mé nedávné zamyšlení o placení za tiskové zprávy a fotky a dal mi plně zapravdu. Tak on už začíná být situací znechucen a tak doufám, že autokrosaři pochopí situaci, aby pak nemuseli brečet, že jim chybí dostatek kvalitních fotek…  

Večerní vyhlášení v jičínském divadle bylo, až na pár detailů (například neúčast hlavních činovníků Autoklubu České republiky v čele s ing. Radovanem Novákem – holt nebyla to Formule 1…), vynikající. Pozitivem byla charitativní sbírka pro dětské oddělení jičínské

nemocnice, kterou organizoval Automotoklub Český ráj v čele s Petrem Pěničkou. Vydařilo se i vystoupení roztleskávaček BTC Mladá Boleslav, které doporučila Silva Jandová – Handíková:-) Třešinkou na dortu pak byl koncert kapely Telegraf. Zde bych chtěl poděkovat celému AMK Český ráj za nadšení a obětavost, se kterou organizuje jednotlivé podniky – maximálně jsem si užil především červnovou Tourist Trophy pionýrů na legendárním Prachovském okruhu a následný koncert několika rockových kapel v čele s fantastickým Telegrafem:-)

EDDA Cup

Jestliže jsem se někde opravdu parádně odreagoval, pak při všech třech mých návštěvách závodů do vrchu EDDA Cupu – ve Kdyni, v Berouně i na Ještědu. Příjemná a přátelská atmosféra, jejíž zárukou jsou promotér celého seriálu Eda Patera, ředitel většiny závodů Roman Linhart, sportovní komisař Jarda Malík, oficiální fotografka seriálu Katka Opalecká a další skvělí lidé, je vždy obrovským povzbuzením a doslova idylkou oproti častým stresům a shonu v podnicích pod hlavičkou Federace automobilového sportu. 

Letos jsem měl ve startovním poli také spoustu oblíbenců. Členové zbraslavského PCD Racing patří k těm, kterých si pro jejich charakterové vlastnosti vážím v našem motorsportu nejvíce. Pepa Čermák junior se letos představil s dvěma vozy autobianchi a především s tím druhým – výkonnějším – předváděl v závěru ještědského klání neskutečný sport. Po dvou haváriích v úvodu sezóny si v jejím závěru spravil chuť Tomáš Kučera. Okolo jeho týmu se vždy pohybovalo mnoho mých přátel i z rallye a tak jsem byl v jeho stanu častým hostem. Až v letošní sezóně jsem zjistil, že mým sousedem v ulici (mimochodem bydlí hned vedle soutěžáka Josefa Dvořáka) je další účastník EDDA Cupu Jarda Vosmek. V mých oblíbených Benátkách nad Jizerou pro změnu sídlí Miloš Lang, jenž letos dostavěl krásného Escorta MK2. Bývalými dlouholetými soutěžáky jsou Ladislav Kopelent, Antonín Eliáš a Vlastimil Suk starší, Jan Souček zase kdysi soupeřil v cyklokrosu s Petrem Dlaskem. Další borce pestrého a početného startovního pole zajisté poznám příští rok, neb právě EDDA Cupu bych chtěl vedle soutěží a autokrosu dopřát více prostoru i na ewrc. 

Plochá dráha 

Další dnes již srdcovou záležitostí pro mě jsou plochodrážní závody v nedalekém Mšeně. Na příjemné rodinné prostředí a především dramatickou sportovní podívanou jsem si již zvykl natolik, že mě trochu děsí zprávy o nevyjasněné budoucnosti. Majitelem stadionu jsou totiž prý mšenští fotbalisté a ti by rádi získali z pronájmu větší sumu. Zřejmě si spočítali, že když mecenáš plochodrážního týmu pan Rudolf Grepl má finance na zahraniční esa v čele s hvězdným Američanem Gregem Hancockem, mohlo by více zbýt i pro ně. Každopádně doufám, že se vše vyřeší ke spokojenosti všech a i příští rok se budeme moci kochat krásnými souboji. 

Mšenský tým je sice mým domácím, ovšem na ploché dráze – na rozdíl od hokeje – jsou mému srdci nejbližší Pardubice. Naprostou euforii jsem tudíž zažil jednak při extraligovém vítězství borců Zlaté přilby proti domácímu Mšenu, druhak při triumfu mladého Václava Milíka v mistrovství republiky jednotlivců.  Co bylo ještě příjemnější, že s Lukášem Drymlem

Co přinese sezóna 2013? 

V první řadě doufám, že příští sezóna se obejde bez tragických událostí. Bezpečnosti však sotva napomohou jednotné pneumatiky, které uvažuje Federace automobilového sportu povinně zavést do automobilových soutěží. Možná je však mediální prostor v Blesku a TV Nova tím, nač jsou „spasitelé“ motorsportu v Opletalce  nejvíce hrdí… 

Trochu se též obávám definitivního zářezu speciálů WRC ve sprintrally. Zvěsti o tom, že bodovat budou moci pouze posádky s vozy s erkovými espézetkami, by zřejmě znamenala konec nadějí vidět na našich tratích třeba C4 WRC. Přitom věřím, že se stále najde dost pilotů, kteří si s cílem bojovat o nejvyšší příčky nebo si prostě jen udělat radost tyto dosud nepřekonané „veterány“ rádi pronajmou. 

Hodně moc bych přál některým jezdcům přestup, což by jistě bylo oživením i pro fanoušky a sport jako takový. Však si představte třeba souboj Černý – Dohnal – Kostka – Pech – Sýkora – Tarabus – Valoušek v MMČR (uvidíme, jak další účast fabriky a zdali pojede Roman Kresta), Pospu v automobilových soutěžích bojovat za volantem kitové fabie třeba s Kořístkou a Zimmermannem či Hanďase za volantem buginy:-) Doufám též v návrat Kopáčka a Semeráda, jakož i Dunovského a Šlehofera. A kdyby se na tratě rychlostních zkoušek vrátil třeba Pepa Čermák, měl bych ještě větší důvod u nich nechybět:-)