Miloš Lang: „Escorty mk1 a mk2 na soutěžní tratě patří!“

Benátčan Miloš Lang (17. 5. 1986) je velkým příznivcem značky Ford. Své závodnické začátky učinil za volantem fiesty, poté se pustil do stavby historického escorta mk2. Právě příprava a servisování aut ho uspokojují více, než jízda samotná. Ve své garáži tráví hodiny a hodiny času a snaží se využít i zkušeností ze svých návštěv dílen na britských ostrovech.

Miloši, můžeš zavzpomínat na tvé motoristické začátky?

„Mými úplně prvními začátky byly rádiem řízené RC modýlky. V jejich závodech jsem se stal vicemistrem republiky a především zde poznal Martina Milowského. Fanoušci soutěží ho mohou v současnosti vídat ve Volném poháru za volantem pravostranného lanceru. V roce 2005 mě zlákal k účasti na autoslalomech. Milovice, kde se tehdy hodně jezdilo, mám vzdušnou čarou z Benátek nad Jizerou asi pět kilometrů. Mým prvním autem byla stotřicetikoňová fiesta RS 1800. Se zcela sériovým autem, ještě bez ochranného rámu, se mi začalo dařit. To mě motivovalo přivézt z Německa další fiestu. Z ní už jsem se snažil postavit opravdový závoďák. Nechyběly rám a malá nádrž, vylepšení se brzy dočkaly i převodovka a brzdy. Jízdním vlastnostem napomohly slicky a výsledkem bylo druhé místo v šampionátu za Frantou Kouřimským. S ním a Evou Kleintovou jsem se mimochodem později potkal také v závodech EDDA Cupu. Autoslalomy můžu doporučit všem začínajícím jezdcům. Je to perfektní škola. Ve velmi bezpečných podmínkách se tam člověk naučí řídit auto přesně a rychle mezi překážkami.“

Ještě před EDDA Cupem jsi startoval v Car Winter Cupu. Jak na něj vzpomínáš?

„Především se jednalo o nádherné svezení za minimální náklady. Vždyť startovné na jednotlivé závody se pohybovalo kolem pěti set korun. Na vše dohlížela skvělá parta pořadatelů v čele s výborným Pepou Filipem. Poněkud netradiční bylo jezdit závody do vrchu v zimě, zvláště na Severu Čech, kde o sníh není nouze. Na tratě kolem Liberce, Jablonce nad Nisou, Turnova, a na letišti v Hoškovicích vzpomínám moc rád dodnes. Opět jsem se potkal s lidmi, kteří později přestoupili do EDDA Cupu. Je to například Vráťa Kinter s přestavěnou „třistašestkou“, s níž jezdil i rallycross.“

Jak došlo k tvému přestupu do EDDA Cupu?

„Vše opět „zavinil“ Martin Milowský. Po nějaké době ve slalomech mě začátkem roku 2008 zlákal k účasti na kopcích pod záštitou Edy Patery. Debutoval jsem se svoji slalomovou fiestou v Berouně, který se v tehdejší sezoně jel dvakrát. Následně jsem nechyběl snad ani v jednom závodě. Výsledkem bylo prvenství ve třídě E-2000. Konkurence přitom byla velmi kvalitní. Na jedné straně mladíci Jakub Choura s astrou a David Nešpor s cliem williams, na druhé s dalším cliem legendární Tomáš Hank. Z něj přímo vyzařovalo těch padesát let strávených za volantem nejrůznějších závoďáků a bylo radostí poslouchat jeho historky a vyprávění. Kde by mě jen kdy předtím napadlo, že budu závodit s takovým borcem a navíc vedle něj stát na pódiu, ještě o stupínek výše. Hodně dobře si vedla také Míša Votavová s červeným escortem, kterou Eda přetáhl z mistrovství republiky. Ohromným pozitivem byly vynikající a přátelské vztahy. Zajímavostí je, že jsem ani jeden závod nevyhrál, ale samá druhá a třetí místa mě v součtu bodů vynesla nejvýše.“

V roce 2009 už se ti zdaleka tolik nedařilo. Proč?

„V touze po lepších výsledcích jsem přes zimu výrazně zapracoval na autě. Fiesta už měla sto devadesát koní, rovněž jsem jí odlehčil z původních osm set šedesáti kilogramů na osm set dvacet. Sériové věci, především převodovka, si však s tím nárůstem výkonu nedovedly poradit. Několikrát jsem pro technické závady odstoupil, pár závodů jsem vynechal. Jediným zábleskem bylo vítězství ve třídě na dnes již neexistujícím závodě v Prachaticích. Tehdy jsem však už objížděl také Amater Rally, pořádané Milanem Blahoutem, a podobné akce. Svezl jsem se v Bělé pod Bezdězem, Milovicích i Sosnové a často z toho byl velmi pěkný výsledek, většinou na bedně.“

Následovaly už jen sporadické starty. Co bylo důvodem tvé absence?

„Především jsem se začal věnovat escortům. Už v roce 2008 jsem pořídil za pár euro takový polovrak a začal z něj stavět svůj současný závoďák. Občas jsem se ještě svezl s fiestou, kterou jsem se snažil prodat. Jako celek jí za sto dvacet tisíc nikdo nechtěl a tak jsem jí nakonec ještě lépe rozprodal po dílech. Bylo mi to ale trochu líto, protože jsem zlikvidoval skoro dvousetkoňové auto, schopné vyhrávat. Každopádně jsem rád, že jsem se učil nejen hledat ideální stopu se slabším autem na rozdíl od mnoha dnešních bohatých borců, zápasících s drahou a silnou technikou, na kterou nemají ruce. Mám pocit, že někteří přitom mají závody spíše jako součást společenského postavení.“

Proč ses rozhodl postavit zrovna Ford Escort mk2?

„Zatoužil jsem po autě, které je v našich krajích téměř neznámé. Co vím, tak s ním krátce po revoluci jezdil právník Antonín Blažek. Věděl jsem, že chci poměrně malé, lehké a obratné auto se zadním pohonem. Jako pravověrný příznivec značky Ford jsem si pak nepřipouštěl, že by mělo jiný znak, než modrý ovál:-) Capri jsem zavrhnul kvůli váze. Pro solidní jízdu musí mít šestiválec a to jsem nechtěl.“

Jak dlouho stavba trvala?

„Déle než dva roky. Začal jsem poměrně vlažným tempem. Mezitím jsme dost stavěli, hodně jsem pracoval i na dílně. Výrazně jsem zrychlil až po prodeji fiesty. Najednou vzrostla motivace, nic pojízdného v garáži totiž nebylo. Vyjma ochranného rámu, který mi dělal pan Kramář z Řepova u Mladé Boleslavi, jsem si chystal vše – včetně karosérie, motoru a převodovky – sám ve své slušně vybavené dílně.“

Kdy došlo k premiéře s tvým krásným historikem?

„V říjnu 2010 na Živohošti, kde jsem mimochodem rok předtím s fiestou bouchnul o svodidla a tím přišel o druhé nebo třetí místo v seriálu. V rámci EDDA Cupu se už až příliš mluvilo o mém chystaném escortu, kterého ale nikdo dosud na vlastní oči neviděl. Cítil jsem potřebu dokázat lidem, že jde o realitu a ne žádný mýtus:-) Auto nebylo ještě zdaleka dodělané, ohlas přesto sklidilo ohromný. Na jaře následujícího roku jsem s ním a tátou na sedadle spolujezdce absolvoval Rally Praha Revival. V sobotu nám vytekl olej z diferenciálu, do neděle jsme už nenastoupili. Auto mělo natestováno pár kilometrů a najednou mělo ujet několik set za víkend.“

Jsi jezdec i mechanik. Co tě baví více?

„Nepovažuji se za kdovíjakého závodníka. Spíše mě baví ta auta stavět. Bez závodění vydržím klidně půl roku, bez dílny čtrnáct dní určitě ne:-) Nejraději stavím auta úplně od základů. Nyní už začínám pracovat na dalším escortu. Ten současný je dobrý, ale přece jen už vidím, že pár věcí šlo udělat jinak – lépe. A taky začínám s mnohem lepší kastlí. Dovedu si představit, že by mě to mohlo i živit, nebo přiživovat. Musel by tu však být zájem o tato auta a hlavně kupní síla…“

Kdo je tvým jezdeckým vzorem?

„Konkrétní vzory v motorsportu nemám. Vyhnu se trochu otázce. Velkým vzorem jsou mi rodiče, jako pilní, pracovití a slušní lidé – tedy spíše životní vzor. Fantastickým zážitkem ale byl v roce 2010 na Lahti Historic Rally ve Finsku, v rámci evropského šampionátu, pohled na jízdu mladého Jari-Matti Latvaly s Escortem mk2, půjčeným od jeho otce. Vzorem tak může být on.“

Máš nějaké oblíbené testovací místo?

„Kdysi to byly Milovice. Poslední dva roky je však tamní letištní povrch extrémně rozbitý, navíc už se tam nejsme schopni dostat oficiálně. Když nás tam jednou naháněli policisté a ukecal jsem čtyři stovky pokutu za technickou závadu - vozidlo jede bokem – začal jsem raději jezdit do Hoškovic.“

Jaké je tvé civilní zaměstnání?

„Pracuji v naší rodinné firmě GravoTech s.r.o. Dodáváme stroje a materiály pro gravírování a značení laserem. Naše firma je též mým hlavním sponzorem. Táta mě ohromně podporuje. Právě on asi může za můj zájem o auta. Komunisté mu znemožnili studovat a tak se nejprve vyučil automechanikem, střední a vysokou školu dodělal později. Vztah k autům mu zůstal, přestože naše rodina se již dvacet let živí něčím úplně jiným. Nyní si táta staví repliku Škody 130 RS a určitě se s ní také někde představí. Vystudoval jsem bakaláře na ČVUT v Praze, obor automobilová a dopravní technika na strojní fakultě. Inženýrský titul jsem zatím nezískal. Studium mě hodně přestalo bavit a ztratil jsem motivaci. Je to trochu jiný svět, takový teoretický. A já žiju v tom reálném, jsem člověk spíš pro praxi. Nikdy bych nevěřil, že v pátém ročníku potkám i kolegy studenty, kteří v motorovém prostoru nenajdou alternátor, protože netuší, jak to skutečně vypadá. Paradoxně takovým ta škola jde… Naučili mě tam ale dost, nic ve zlém.“

Co tvé další koníčky vedle stavby aut a závodění?

„Jsou to opět auta. Třeba soutěže soudobých aut ale neobjíždím. Strávit čas sledováním, jak závodí jiní, mi přijde ztracený. To raději budu v dílně nebo zajišťovat podmínky pro vlastní závodění. Nebyl jsem ani na téměř domácí Bohemii. Každý rok naopak s partou přátel nebo s přítelkyní vyrážíme na akce typu mistrovství Evropy historiků, Rally Legend apod. Hodně času jsem strávil v Anglii, Irsku a Skandinávii, které jsou baštami historiků. Letos na Ulster Rally například startovalo pouze dvacet lancerů a subaru, zato však pětačtyřicet escortů. Tamní borci si až tak nelámou hlavu předpisy a nasází do historických kastlí nejmodernější díly. Mají tři sta třicet koní, šestikvalty, sekvence, prostě vše správně. Mnohdy jsou pak schopni pozávodit i speciály WRC. Na ostrovech jsem se začal seznamovat s lidmi, provozující escorty. Pravda, občas jsem se někam i trochu vetřel, ale dnes mám dost známých, s nimiž mohu spoustu věcí konzultovat a několik spolehlivých dodavatelů dílů. Zajímavé je i sledovat různorodost tratí. Třeba irské asfalty tvoří oproti našim letištím pomalejší úzké silničky, kde povrch je sice krásný, ale se spoustou nerovností a horizontů, jako by byl položen přímo na pole. Nastavení tamních aut je mimořádně měkké, schopné ty nerovnosti zvládnout, opisovat nastavení auta se tam tedy nedá. Třeba finská a skotská „šotolina“ jsou také nebe a dudy. Ve Finsku mi při jízdě dodávkou v rychlosti 120 km/h přišlo, že jedu po asfaltu. Na skotském bahnu a ostrých kamenech jsem se místy bál na jedničku, samozřejmě zase dodávkou, na nějaký start si budu muset počkat.“

Také tvoje přítelkyně Katka Opalecká je velkou fanynkou motoristického sportu. Předpokládám tudíž, že jste se seznámili na závodech?

„Kačku jsem poznal v roce 2009 na EDDA Cupu přes mého soupeře a jejího bratránka Honzu Kočiše. Kačka mi mé závodění toleruje. Jezdí se mnou a navíc krásně fotí. Dokonce je oficiální fotografkou celého seriálu. Mezi účastníky závodů je velmi oblíbená. Když je hezké počasí, je vše naprosto dokonalé. Za deště a zimy už tak nadšená není, ale přizpůsobí se:-)“

Zmínil jsi Honzu Kočiše, který letos na tratích absentuje. Nevíš něco o jeho dalších závodnických plánech?

„Honza je výborný jezdec a mechanik. Pro sezónu 2009 připravil špičkovou fabii – první opravdu vrchařské auto v EDDA Cupu. Nakládal nám ohromně. Poté však zatoužil po soutěžích a pořídil, zčásti na pronájem a zčásti na vlastní závodění, subaru. Nyní chystá Toyotu AE 86 1,6 – sto třiceti koňový zadohrab, jedoucí velmi pěkně už v sérii. U Edy kdysi s podobným jezdil pan Rosička starší, v období okolo listopadové revoluce stejný typ na okruzích proháněl Antonín Charouz.“

Jaké jsou tvé závodnické plány do budoucna?

„Byl bych šťastný dostat se do pozice majitelů escortů na ostrovech či ve Skandinávii. Klidně si mohou koupit lancera či imprezu, ale ta auta u nich nejsou v módě. Proto klidně investují tři milióny do stavby historika a s ním pak letí ohromnou kládu i za cenu toho rizika. Rád bych také trochu změnil pohled v Čechách na tato neskutečně hravá, ovladatelná a nezákeřná auta, jichž se u nás mnozí zbytečně bojí. Však stačí trocha citu a ubrat se dá vždycky. S lancery jsem také něco najel. Fungují perfektně, ale pro opravdový adrenalin je nutné jet opravdu rychle, samozřejmě na sněhu je to jinak. V escortu si užívám smyk i na dvojku:-)

Spolu s mým velkým spojencem Pepou Čermákem hodláme v našich krajích propagovat tyto historiky. Naštěstí si nekonkurujeme – já se zaměřuji na mk2 a Pepa se svým otcem a dalším účastníkem EDDA Cupu Pavlem Maierem na mk1 – jde vlastně o totéž auto ve zcela odlišné kastli. Pepa, kterého mimochodem považuji za závodníka tělem i duší, se teď navíc zamiloval do autobianchi. Moc bych si přál vidět v Čechách escorty, „em trojky“, starlety, hačiny a další podobné klenoty v nějakém slušném počtu a dobré kvalitě.

Toužím také zkusit automobilové soutěže, třeba Rallye Cup. To ale zatím trochu vázne na obavách mých rodičů (a sponzorů) z královské disciplíny motorsportu o mé zdraví. Zatím jsem jim ještě nedokázal vysvětlit, že soutěž vyžaduje mnohem více taktiky a je tudíž bezpečnější než vrch, kde se jede naplno od začátku do konce a ztracená desetina vteřiny je moc. Escort MK2 však patří na soutěže. Za tím si stojím a pokusím se ho rallyovým fanouškům předvést v plné parádě. Někdy.“

Více informací o autě a fotogalerii z jeho stavby najdete na www.rwdford.cz.

Děkuji všem, kdo mě podporují, a tobě Vlastíku za zájem o mě a auto. Je mi ctí objevit se na eWRC mezi velkými kluky z mistráku a jiných soutěží!

Vlastimil Resl

Foto: Katka Opalecká