Jak jsem si, ale vůbec, ani trochu nenaběhl…(balkánský cestopis)

  Sepsáno v prosinci 2009

  Eda mi před časem říkal, že shání nějakého youngtimera a to i v Německu. A kdyby nějakého objevil, jestli bych s ním nejel. Celkem bez rozmyslu jsem řekl, že ano. Takový výlet do Německa, proč ne? Minulý týden mi Eda zavolal, že má vyhlédnuté auto, jestli s ním tedy pojedu. Jen není v Německu, ale v Záhřebu. Už jsem tam dlouho nebyl, tak jsem souhlasil. To byl asi poslední moment, kdy jsem ještě mohl říct ne, ale zase bych neměl, co psát.

  Plán byl jasný. Večer vyjedeme, ráno auto naložíme a pofrčíme zpátky a v noci musíme být opět v Radotíně. Eda ještě zpracoval majitele auta tak, že nám ho přiveze za hranice do Slovinska, abychom si ušetřili starosti s papírováním na celnicích. Nádhera. Sice mne trochu zamrzelo, že neuvidím nakonec Záhřeb, ale při pomyšlení, jací dokážou být chorvatští celníci, jsem to obětoval.

  Vyjeli jsme v úterý večer, po schodech jsme dojeli až k „dlouhé P 4“ u Brna a zamířili na Bratislavu. Po Slovensku cesta ubíhala v klidu jen na obchvatu Bratislavy nás předjela policajná Kia, která si na nás počkala těsně před hranicí. Policajt byl dost zklamaný, když zjistil, že máme platnou a správnou dálniční známku. Cesta Maďarskem proběhla bez zvláštních zážitků a za bývalou slovinskou celnicí jsme si na chvíli zdřímli. Tím skončila ta část cesty, která probíhala podle plánu.

  Po probuzení jsme vyrazili směrem k chorvatské hranici. Za chvíli Edovi zazvonila SMS od majitele auta (nepíši značku, protože nevím, kdy chce Eda auto představit), že mu odešlo těsnění pod hlavou na bavoráku, že nemůže na hranice dojet, ať jedeme do Záhřebu, že na nás počká za mýtnicí na motocyklu. Tak jsme odepsali část plánu, ale stále to vypadalo nadějně, v deset jsme v Záhřebu, auto naložíme a v poledne už budeme na cestě zpátky. Tak jsme dojeli na slovinsko-chorvatskou hranici. Slovinci byli v pohodě, ale na chorvatské straně si celník vzal pasy do ruky a beze slova začal s vážným výrazem v obličeji obcházet auto. To je jasné znamení, že to nebude jen tak. A taky nebylo. Nejdřív si nechal otevřít všechny kastlíky, o kterých ani snad Eda do té doby neměl ponětí. Když teda samozřejmě nic nenašel, tak nám s vítězoslavným úsměvem oznámil, že nám nesvítí přední světlo. Tak jsme mu poděkovali za upozornění, a že si to pak opravíme. Ale kdepak potom, teď hned si žárovku vyměníme. Kouknul jsem na Edu a ten mi řekl přesně tu větu, kterou jsem nechtěl slyšet. „Járo, koukni se, jestli někde nemáme žárovky.“ To už vím, že kouknout se, jestli někde něco nemáme, znamená, že to teda nemáme ani náhodou. Tak jsme chvíli předstírali hledání, celník, důležitej, jak prášky na spaní, byl neústupnej. Ještě jsem trochu zavařil jednomu klukovi z Brna, který tam stál s Ducatem, ptal jsem se ho jestli nemá náhradní žárovku, neměl a Chorvat to zaznamenal a zkoušel dusit i jeho. Brňák už byl naštěstí odbavený, takže za vysvětlování, že mu zrovna před chvílí žárovka praskla a měnil ji, nastartoval a zmizel v prachu. No my jsme celníkovi stačili. Když jsme tedy žárovku nenašli ,poslal nás zpátky do Slovinska, ať si žárovku koupíme a až nám bude všechno svítit ať přijedeme znova. Tak jsme se k pobavení slovinského osazení přechodu vrátili, na nejbližší pumpě koupili a vyměnili žárovku a mohli konečně vjet do Chorvatska.

   Kousek za hranicí jsme najeli na dálnici do Záhřebu a cestou několika hovory se domluvili s Chorvatem, kde máme sjet z dálnicea zavolat, kde jsme. Nakonec asi na druhé pumpě u které jsme zastavili, a opět po několika telefonátech, Chorvat usoudil, že ví kde asi jsme a přijede pro nás. Tak jsme čekali a vyhlíželi nějakého motorkáře. Za chvíli se přiřítil fantom na otřískaném skůtru a Eda prohlásil, tak přesně takhle jsem si ho představoval. Celkem madší, brýlatý kluk v montérkách, sušťákovce a že je Igor Cosetto, ať jedem za ním, auto už je připravené, naložíme si ho, on vyřídí papíry a pojedem. Na hranicích je všechno zařízené, volal Idě B., což je sestra nějakého funkcionáře ze závodů a je velké zvíře u celníků, takže to bude bez problémů. Opět mi přeběhl mráz po zádech. Když Chorvat nema problema, našinec je jen krůček od komatu. Eda mu rezolutne řekl, ze pokud auto koupí, chceme aby s námi jel na hranice a peníze, že dostane až bude auto v EU. On na to, že jasně, že přece na hranici všechno zařídila Ida B.

  Rozjeli jsme se za ním přes centrum Záhřebu, obdivoval jsem Edu, jak proplétá obytňák s přívěsem ve stopách skůtru hustým provozem. V letu jsme tedy shlédli Záhřeb, velmi nezvykle na mne působila Vánoční výzdoba, přece jen mám město zafixované z letních cest k moři. Ještě cestou Eda říkal, že aspoň nemusíme mít strach, že by to byl mafián, na toho teda rozhodně Igor nevypadal. Dojeli jsme snad až na druhý konec Záhřebu, kde na zahradě stálo několik aut, Mercedes, BMW, Lada 2103 a dost ojetá odtahovka. Venku na ulici stál náš objekt zájmu. Hned bylo vidět, že se Igor nesnažil nic kašírovat, spíš to vypadalo, že se hodně snažil snížit celní hodnotu. Edovi auto nastartoval a nechal ho ať se jede projet , Eda jel sám, protože vedlejší přední sedačka byla vymontovaná a zadní lavicí procházel rám. Eda za chvíli přijel a s tím, že to jede, ještě prohlédl, jestli nenajde nějaké známky po větší ráně, nebo opravě, nic jsme nenašli, že to teda berem. Igor nás zval na kafe, že sepíšeme smlouvu, on s ní zajede k notáři, pak na polici odhlásit a můžeme jet. Možnost, že odjedeme v poledne se začala vzdalovat. Pozvání na kávu jsme odmítli, že radši budem nakládat, ať si udělá ty papíry a jede zařizovat, že nemáme moc času. On, že jasně, žádný problém a zůstal si s námi povídat. Mezitím přijel jeho kamarád, činovník při závodech, který ho měl dovézt z hranic zpátky. Eda jim vyprávěl, kde všude v Chorvatsku už závodil ,a když se dostal k závodu v Buzetu, Igor se ho ptal, jaký tam měl čas. Když mu Eda řekl, že 2:55, tak oba kluci vysekli velikou poklonu. Když tedy budete chtít v Chorvatsku požívat náležité úcty, řekněte, že máte na Buzetu čas 2:55, nebo aspoň máte dobrého kamaráda, který ho zajel. Nakonec se přece jen Igor rozhodl, že už je čas a pojede si vyřídit ty papíry. Já jsem šel spát a Eda prozkoumával okolí. Asi po dvou hodinách jsem se vzbudil a Eda mi říkal, že koukal na ty auta na zahradě a ten bavorák, že vypadá, že má problémy s těsněním pod hlavou už pěkně dlouho, že tedy asi Igor od začátku věděl, že nebude moci přijet. Tím spíš jsme se ujistili, že s námi musí jet až na hranici. Když se nakonec vrátil s se smlouvou od notáře s cenou ještě spadající do bezcelního limitu, policejním odhlášením, museli jsme ještě na to kafe, i když já bych byl už radši na cestě. Mezitím Igor několikrát telefonoval a vyřídil, že Ida B. vzkazuje že máme jet přes přechod Bregana, což byl pro nás vzdálenostně ten nejmíň vhodný, ale když si to Ida B. přála. Kávu jsme dopili a konečně vyrazili s autem na přívěsu, Igorem v kabině ze Záhřebu, směrem k hranicím a k domovu.