Někdy v průběhu 12. století, v jednom horkém dni, šla podle říčky Žehrovky početná skupina uhlířů. Hledali místo zaslíbené. Jejich vůdce zabočil z údolíčka do kopců po levé ruce a pomalu, klikatou cestičkou, stoupal vzhůru. Na úpatí čedičového vrchu se zastavil a s ním i všichni ostatní. Dali hlavy dohromady a dohodli se v podstatě jednohlasně, že na další plahočení výš se mohou v tom vedru vykašlat. Na místě, kde zůstali stát, založili osadu. Lesů nad ní bylo dost a tak milíře na pálení dřevěného uhlí rostly jeden za druhým. Brzy byl vidět od Turnova i od Sobotky a Hrubé Skály tmavý dým, stoupající z vrchu. Kde kdo ho z té dálky zpozoroval. „Viz kouř,“ upozorňoval jeden druhého s nataženým ukazovákem. Zkomolením této hlášky vzniklo časem jméno osady. Vyskeř. Možná to ale bylo docela jinak. Jistotu dnes máme dle hlubokých analýz pouze v tom, že nikdo z oné skupiny uhlířů tehdy netušil, že ke svému budoucímu sídlu stoupali po trati jednoho z našich nejkultovnějších závodů do vrchu. Tenkrát se vyznávaly jiné kulty.
Více na - http://www.ewrc.cz/ewrc/show.php?id=21817&title=do-kopce-i-do-vrchu-s-jednim-kolem-ve-vzduchu