Přelom sedmdesátých a osmdesátých let byl ve znamení přechodného období. Soutěžní vozy klasické koncepce s dvoulitrovými motory a s pohonem zadní nápravy byly na vrcholu kariéry, ale začaly se objevovat první náznaky, že se blíží technická revoluce.

Největší novinkou sedmé sezony světového šampionátu v automobilových soutěžích se stalo vypsání samostatné kategorie jezdců. Profesionálové za volantem už nesbírali mistrovské body jen pro značku, ale začali myslet i na své vlastní bodové konto. Šéfové továrních týmů proto museli do svých kalkulací započítat i osobní rivalitu svých jezdců. Typickým příkladem byl právě rok 1979. Poté, co italský Fiat přestal mít zájem o třetí titul, stala se značka Ford s osvědčenými Escorty 1800 RS jediným kandidátem na vítězství v MS. Britský tým obeslal osm z tuctu započítávaných soutěží a jeho jezdci logicky dostali největší šanci i na druhý titul. Mikkola a Waldegard měli navíc vedlejší „africký" úvazek u týmu Mercedes, takže se během sezony střetli desetkrát. Před závěrečnou Rally Pobřeží slonoviny měl Fin Hannu Mikkola na kontě tři vítězství. Švéd Björn Waldegard vyhrál pouze v Řecku a v Kanadě, ale přesto nasbíral o pár bodů více než jeho týmový kolega. Rozhodnutí padlo až v Africe. Za volantem mohutného Mercedesu 450 SLC byl Mikkola nejrychlejší, ale Waldegardovi stačila k titulu stříbrná příčka. Stal se historicky prvním mistrem světa, s rozdílem jediného bodu!
Fordy Escort 1800 RS dominovaly na pěti soutěžích. V Portugalsku a na britské RAC rally obsadily první dvě příčky, na Novém Zélandu dokonce první čtyři místa v pořadí. Není náhodou, že se pokaždé jednalo o šotolinové tratě. V počtu vítězství jim nejvíc šlapaly na paty legendární stratosy. Zastaralé privátní Lancie Stratos HF dokázaly v rukou špičkových jezdců i na sklonku sedmdesátých let pokořit mnohem novější konkurenční vozy. Zatímco Rally Sanremo vyhrál překvapivě Ital „Tony" Fassina, v Monte Carlu a na Korsice triumfoval Francouz Bernard Darniche.

   Více na - http://www.rallylife.cz/40-let-ms-1979