Na závody do vrchu seriálu EDDA Cup jsem letos vyrazil počtvrté. Po sychravém Ještědu, ještě nevlídnějším Kozákově a prosluněných dvou dnech na Benecku (Vrchlabí) jsem se vydal do pražského Radotína. Jen pár kilometrů od sídla firmy hlavního promotéra a jednoho z předních pilotů Edy Patery se sešel fantastický počet stodvacetičtyř účastníků, o čemž si vrchy pod Federací automobilového sportu mohou nechat jen zdát.

Zatímco týmy vyrážely do Radotína už v pátek na technické přejímky, já po menší akcičce v řepovské hospodě „U Vítků“ vyrazil na pohodu až v sobotu ráno spěšňákem Jizera. Řešil jsem předtím ještě trošku dilema, zdali nevyrazit s Lukášem Vítkem do Poříčí nad Sázavou na autokrosový Kosice Cup, vrchy však tentokrát dostaly přednost. Západním směrem jezdím vždy moc rád a krátce po jedenácté jsem vystoupil na radotínském nádraží. U nedaleké Edovy firmy mě vyzvedl David Ježek, jenž občas prohání po rallyových tratích historickou „tisícovku“, a stáhl mě do, asi tři kilometry vzdáleného, depa. Cestou jsme minuli areál, kde na jaře bylo centrum Rallye Praha Revival – další skvělé Edovy záležitosti.

Depo bylo prostorné a přitom ne roztahané. Už žilo naplno a jezdci první skupiny právě končili svoji druhou tréninkovou jízdu. Na trať zrovna vyrážel se svým bílým cliem Pepa Čermák junior. S historickou škodovkou, půjčenou od Pegasů, startoval i jeho otec a tým PCD Racing tak zde měl dvojí zastoupení. Právě zbraslavský tým jsem pozdravil jako první, načež jsem se přesunul k nedalekému stánku s občerstvením. Ten samý byl i na Benecku a opět nabízel širokou nabídku velmi kvalitních pochutin a lahodné, skvěle vychlazené Svijánky. Přisedl jsem ke stolu, kde zrovna diskutovali dva z velkých favoritů absolutního pořadí – Tomáš Košek a Jonas Bazy. Sotva se oba odebrali ke svému druhému tréninku, nahradila je trojice, kterou bych zde nečekal – soutěžák a specialista na tlumiče Miloš Vágner a reprezentační rallyová posádka Antonín Tlusťák – Jan Škaloud. Nechyběla ani další známá rallyová jména, například Honza Havel či bývalý mistr Evropy historiků Mirek Janota. S ním, Romanem Linhartem a sportovním komisařem Jardou Malíkem jsme později po vyhlášení super pokecali. Legendární spolujezdec Oldřich Gottfried zase tradičně doprovázel Pavla Maiera. Ten ale bohužel v tréninku pošramotil předek svého Fordu Escort MKI a závody pro něj předčasně skončily.

Už v trénincích bylo karambolů dost. To potvrzovalo, že do závodu, jenž je vrcholem sezóny celého seriálu, šli všichni od začátku naplno. Vše se naštěstí obešlo bez velké újmy na zdraví i technice. Vedle Maiera lízl svodidla například Josef Srnský junior., v obou jízdách skončil v hodinách další z velkých favoritů Tomáš Kučera. Svijanský lancer také při kontaktu s jakýmsi křovím přišel o zadní křídlo. To zachránil vedoucí trati Martin Storkán alias Štorky. Když při svozu závodních aut viděl jednoho z diváků odnášet si tento suvenýr, neváhal okamžitě zastavit a dotyčnému oznámit, že věc, kterou drží, má svého majitele, přestože jí našel v křoví. Po Tomově návratu do depa měli každopádně mechanici o práci postaráno. Jelikož Honza Sýkora byl pracovně zaneprázdněn a Míra Houdek s Lubošem Gešvinderem se vyrazili rekreovat do Chorvatska, byl tentokrát Tomášův doprovod méně početný – tvořili ho Honza Šlehofer, Martina Škardová, Honza a Dortík. V týmovém stanu byl v době mého příchodu na pokec Pepa Čermák. Když jsem ho viděl diskutovat se Šlehym, vzpomněl jsem si na rok 2007 a úžasný souboj na Rally Bohemia o vítězství ve třídě N2. Právě tito dva piloti a s nimi ještě Vašek Dunovský se přetahovali o vteřinky a rozuzlení přinesl až závěrečný, tehdy čtyřicetikilometrový, Návarov.

Tréninky skončily s časovým skluzem a tak bez delšího zdržování rozhodl ředitel závodu Roman Linhart, jenž se do funkce vrátil po prázdninové pauze a řediteloval svůj již sedmašedesátý závod, o okamžitém startu úvodní ostré jízdy. Se Štorkym, Romanem a jeho přítelkyní Markétou jsem se rozhodl vydat do cíle. Trať vedla od Cementárny přes Cikánku až na Zadní Kopaninu. Za cílem byla pro Romana ideální pozice ke kočírování závodu. Závěrečná zatáčka byla, dle Romanových slov, i hodně srdcová. U startovní brány právě diskutoval Eda Patera s patronkou seriálu, moderátorkou, redaktorkou a političkou Janou Bobošíkovou. Ta se posléze vydala za námi dívat k trati a bylo jí vyhrazeno místo na „Stadiónu“ (divácky nejnavštěvovanější místo). Právě zde Roman poprvé posouval „mlíko“ dál – diváci se mu zdáli nebezpečně blízko. Roman se Štorkym věnovali stavbě trati celý pátek až do tmy a divácké zóny postavili a určili velmi pečlivě. Roman si navíc vždy večer před závodem nechá trať zkontrolovat zkušenými jezdci. Tentokrát mu vyhověl dlouholetý úspěšný soutěžák Honza Šlehofer. Při pohledu na sedoležící dav příznivců motorsportu, opalujících se na posekaném trávníku, je však přece jen poslal opalovat se ještě půldruhého metru dál. Jejich viditelnost to nikterak nesnížilo a on byl zase spokojenější:-). Podruhé totéž učinil u sektoru číslo deset v pravé u skály, kdyby se náhodou někomu spakovalo auto na brzdách před začátkem svodidel. Musel jsem dát za pravdu jezdcům, kteří trať označili spíše za rallyovou než vrchařskou. Z těch tří kilometrů se do kopce jel až ten závěrečný. Zatáček bylo více, než na jiných kopcích, a některé dost záludně utahovaly. Na téhle trati snad neexistuje zatáčka, do které jezdec při nájezdu do ní vidí. Znalost trati zde tedy určitě byla velkou výhodou. Mimochodem jsem se zajímal na bližší info o stavbě trati. Takže ta byla připravována už od středy. Eda a David Paterové na ní rozmístili před pevné překážky padesát pneumatik, Roman se Štorkym následně zatloukli třicet kolíků, rozmístili dvěstědvacet cedulek zakázaný prostor a natáhli zhruba sedm kilometrů žlutého „mlíka“. Sotva jsme projeli cílem, řekl Roman klasické: „Výzva ředitele pro start! Máte zelenou!“ a závody začaly naostro.

V první partě mě hodně zajímá třída E-1400. Už v Benecku se mezi tři dlouhodobé bojovníky Míru Černého, Martina Maderáka a Lukáše Kubíčka vklínil David Černý se zeleným pick-upem, vybaveným revolučním motocyklovým motorem kawasaki. Jeho letošní vzestupná výkonnost je obdivuhodná. Nyní byl nejrychlejší v trénincích, v úvodní jízdě se však musel těsně sklonit před svým jmenovcem Mírou s krásnou „stotřicítkou“. Také kategorie E-2000 byla tentokrát hodně zajímavá. Vedle stálých účastníků a Pepy Čermáka, jenž po více než roce oprášil clio, se letos poprvé představil také benátecký Miloš Lang s nádherným escortem MKII. Oba letošní „nováčci“ také hned zaujali ve své třídě první dvě pozice. Závody však začínaly nabírat povážlivý skluz – vedle karambolů bylo občas nutno pustit autobus MHD, mířící buď do Radotína či do Stodůlek. Prodlevy ale ani tolik nevadily, neb se bylo na co koukat – blonďatá pořadatelka Týna byla opravdu krásná a sympatická a při trhání hrušek se svým přítelem předváděla skvělou „přestávkovou show“:-).

Hned první startující druhé skupiny, Tomáš Kučera, se opět přetočil u „Stadiónu“, kde trať byla v jednom místě mokrá. To Tomáš Košek, Vláďa Liška a Jonas Bazy se s tratí vypořádali bez problémů. Jedno ze čtrnácti aut, nasazených Edou Paterou, konkrétně krásnou historickou celicu zatím ještě celou bílou, pilotoval rallyový pilot a především spolujezdec Petr Vejvoda. Ten v minulosti četl noty především Vaškovi Stejskalovi a Pepovi Čermákovi a do tajů rallye ho zasvěcoval Tomáš Volf, jenž nyní v Radotíně také startoval – s peugeotem rovněž z Edových dílen. Podruhé za sebou vystavila poškozená spojka stopku Zdeňkovi Tichému na zrychlujícím se Fordu Puma, což ho hodně mrzelo. V trénincích byl totiž ve třídě E-1600 nejrychlejší. Následovaly další komplikace – Michalu Šmídovi vytekl před cílem fridex.

Další zastavení si vyžádal Vojta Kuchař s krásným golfem v továrních barvách (vybavil jsem si vítězné starty Erwina Webera a Raimunda Baumschlagera na Bohemii 1988 a 1989), upozorňující na kameny vytahané přes celou trať mezi osmým a devátým stanovištěm. Nyní jsem mohl vidět a slyšet Romana v akci. Vzhledem k vážnosti situace, protože se jednalo o hodně těžkou pravou zatáčku, za níž následoval rybník (s tím má Roman zkušenosti z Kramolína 2004) musel okamžitě vyhlásit: „Start stop!“ Poté se slovy: „Kluci, dělejte, máte na to dvě minuty a pak to hned pouštím!“ poslal do akce pořadatele přítomné v osudných stanovištích. Když se po minutě informoval na stav, udýchané hlasy ve vysílačce žádaly ještě minutu. To už Roman dával startu zelenou a kluky na osmém a devátém stanovišti zaúkoloval návratem na pozice do dvaceti vteřin. Ze startu přišla reakce: „Startujeme, auto na trati!“ a z „devítky“: „Máme hotovo!“ Roman už tou dobou nešetřil minuty, ale vteřiny. Vše začalo perfektně odsýpat a cílem projíždělo jedno auto za druhým. Pak se ozvala informace z „dvanáctky“ a další zastavení. Do „Věčných lovišť“ se odporoučel čep na rameni golfa Ivoše Krále, jednoho z hlavních favoritů H-2000. Následovalo rychlé, asi desetiminutové, odklízení a už se zase jelo. Po chvilce však zase „stopka“. Do svodidel se poroučelo startovní číslo 111 – Michal Slováček. Ten nedojel do cíle ani na druhý pokus. Už v prvním tréninku zahodil hondu na „trojce“ na zastávku MHD. Tentokrát ulomil obě kola a zablokoval trať. Odklízení využil Roman k předčasnému svozu čekajících borců do depa. Opět mě překvapil svoji připraveností. Na samotné závodní jízdy totiž povolal svého, závody rovněž nakaženého, kolegu z práce Petra Čvančaru s dalším organizačně polepeným autem. Ve finále to bylo skutečně potřeba a Petr celé situaci několikrát hodně pomohl. Pro mě svoz znamenal další skvělý zážitek – dolů mě svezl Petr Žáček v nádherném Audi Sport Quattro. Díky tomu, že s ním jezdí občas i historické rallyové show (letos nechyběl na Bohemii), má v autě dvě sedačky a já si tak mohl svezení užít v maximálním pohodlí:-).

V depu jsem si skvěle pokecal s Vláďou Liškou, jenž zavzpomínal na doby působení v evropském šampionátu do vrchu. Ten svoji rychlost zajisté neztratil a za volantem svého krásného BMW M3 si v Radotíně velkým atakem vyjel třetí místo absolutně a druhé v E+2000. U stolu seděla, nyní již v civilu, Andrea Zemanová. Té se při dlouhém čekání na první jízdu udělalo špatně zřejmě z horka a rozhodla se neriskovat. V Edových závodech nikdy nechybí známé osobnosti – již tradičními účastníky jsou rallyová legenda Tomáš Hank a herec Roman Skamene. Ten si kvůli budoucí velké filmové roli nechává narůst plnovous a vypadá jako Rumcajs:-). Svého escorta tentokrát přivezl další dlouholetý soutěžák Pavel Šofr a nechyběla „vyvolená“ Katarína Rozsívalová.

Druhá jízda začala s velkým skluzem po haváriích, nedobrovolných hodinách či odvzdušňování chladicích systémů na trati. Tentokrát jsem se šel dívat ke startu. Vidět, kterak to komu odjíždí, má také něco do sebe. Závody tentokrát už krásně odsýpaly a já kvitoval na druhou partu příjezd Pepy Čermáka, vítěze E-2000 a osmého absolutně. Díky němu jsem se opět dozvěděl spoustu zajímavých informací o jednotlivých jezdcích, autech a týmech. Například Autosport Pegas jich nasazoval hned osm, vesměs nádherných historických škodovek. S „elerou“ v barvách legendárního Barum týmu dojel Petr Vánočka dvanáctý absolutně. V E-1400 pak David Černý udolal o necelé půldruhé vteřiny jmenovce Mirka a oba se prodrali do první pětky absolutního pořadí. Nejrychlejším historikem byl Eda Patera. S dvousetpětikoňovým „Frantíkem“ a přes všechny ty starosti, související s uspořádáním závodu, za sebou nechal mnoho soupeřů s mnohem silnější technikou. Na kopcích je prostě extratřídou. Skupinu N ovládl Zdeněk Hořánek s mitsubishi a absolutní pořadí největší favorit – Tomáš Košek s lancerem šesté evoluce. Šesté a sedmé místo absolutně obsadili dva nejrychlejší piloti H-1600 – Josef Srnský jun. a David Patera. N-1600 pak při svém prvním startu na přírodní trati vyhrál Tomáš Omelka s Peugeotem 106. Letos sporadicky startující Radim Klokočka s cliem byl pak nejrychlejší v N-2000. Nejtěsnější souboj se odehrál ve třídě H-1300p, kde řeporyjský Pavel Jiras zdolal Michala Šmída o pouhopouhé 0, 12sec.

Již za přicházejícího šera se ve velmi příjemné a rodinné atmosféře uskutečnilo vyhlášení výsledků a předávání cen. K mé radosti jich dost zbylo i na mé kamarády:-). S Petrem Žáčkem, vítězem nejpočetnější kategorie H+2000, a jeho mechanikem jsem se pak vydal na cestu k domovu. Cestou nás na pražském okruhu předjel Honza Kočiš, vezoucí na podvalu acuru Petra Tvaroha, my pak krátce před Bolkou pro změnu „udolali“ dodávku mých sousedů z ulice – bratří Jardy a Romana Vosmekových – a ještě jsme poseděli v řepovské hospůdce „U Vítků“. Zde překrásná audina způsobila obrovské pozdvižení:-). Mimochodem právě v této obci na Rally Bohemia 1986 zakončil své účinkování v soutěži už na úvodní erzetě zbouráním autobusové zastávky Leo Pavlík a křídlo jeho quattra zdobilo hospodu ještě donedávna:-).

Vlastík,  Foto - Jiří Fryje a Jaromír Beneš