Nerozlučné duo tvoří na závodech EDDA Cupu Miroslav Černý (30. 8. 1970) a Martin Maderák (28. 3. 1975). Jak by také ne, když jsou bratranci a vyrůstali spolu od malinka. Oba patří do nejužší špičky početně obsazené třídy E-1400 a Mirek dokonce loni ovládl absolutní klasifikaci celého seriálu.

Můžete zavzpomínat na vaše motoristické začátky?

Miroslav: „Táta jezdil kopce a na konci kariéry okruhy. Věnoval se především třídě A1 a končil s autem, se kterým dnes závodím já. Auta mě tudíž bavila od malinka a od nějakých dvanácti let jsem tátu po závodech doprovázel. Vždy jsem také toužil studovat obor, týkající se automobilů. To se stalo a dokonce jsem po škole chvilku pracoval v Česaně. Po vojně však mé kroky zamířily do Německa.“

Martin: „Také mě auta bavila od dětství. K závodům jsem se dostal přes Míru. Jsme bratranci a od mládí jsme spoustu času trávili spolu. Já si tedy ještě mezitím odběhl ke kolům a mám za sebou zajímavou a pestrou bikrosovou kariéru. Po třech titulech vicemistra republiky, kdy mi vždy zlato těsně uteklo, jsem se dočkal v čtyřiadevadesátém. Dostal jsem se i do reprezentace a zúčastnil se evropských šampionátů i toho světového. Někteří moji tehdejší soupeři pak dosáhli velkých úspěchů i na mezinárodní úrovni. Michal Prokop je dvojnásobným mistrem světa ve fourcrossu. Nezapomenu, když přijel jako šestiletý na „republiku“ do Šumperku v doprovodu dědy a vyhrál svoji kategorii.“

Miroslav: „Kolem tehdy žila celá rodina. My jezdili s tátou fandit Martinovi, on zase nám. Pořád jsme v něčem závodili. Zpočátku jsem využíval staršího věku a měl jsem navrch i na kole, to se pak ale díky Martinově specializaci otočilo. Následovala doba motokár a motorek s motorem pionýr 50ccm. V těch byl pro změnu mým soupeřem současný špičkový hokejista Honza Alinč, také Louňák, jehož rodiče hodně kamarádí s těmi mými. Nic organizovaného jsme však nejezdili a proháněli jsme se jen kolem baráku, jako asi každý vesnický kluk. Však nám bylo sotva nějakých sedm, osm let.“

Kdy přišly vaše skutečné závodnické začátky?

Miroslav: „V osmaosmdesátém jsem, ještě za totality, začal jsem jezdit Přebor ČR v závodech do vrchu. Právě zde jsme soupeřili ve třídě A1300 se „stotřicítkami“ s Edou Paterou, současným promotérem EDDA Cupu. Z dalších pozdějších známých jmen zde jezdili například Josef Venc či Jirka Jupa. Spolu jsme pak přešli na okruhy.“

Martin: „Poprvé mi Míra půjčil závodní „stotřicítku“ někdy v patnácti letech na letišti. Opravdový závodnický debut za volantem téhož automobilu jsem absolvoval v roce 2004 v Bílině mezi Mostem a Teplicemi v rámci Triola Cupu. Chtěl jsem si splnit dětský sen. O tři roky později následoval Honda Cup s motokárou. V roce 2007 jsem začal jezdit Triola Cup a Carbonia Cup – severočeské lokální závody – už se svým současným swiftem. Na spoustu tamních krásných tratí vzpomínám dodnes.“

   Černý a Patera na Vyskeři 1989

Můžete představit svá současná auta?

Miroslav: „Je to taková obyčejná škodovka…“

Martin: „Nekecej!“

Miroslav: „Je to Škoda 130 z devadesátých let. Přidal jsem do ní jen moderní motor 1, 4 z šestnáctiventilové fabie. Auto vážilo sedmsetosmdesát kilogramů, ale nějakých třicet jsem dokázal dát dolů. Koní má stošedesát. Samosvorný diferenciál mám ze smíchovské dílny bratří Kašparů. Jirka mimochodem exceluje za volantem octavie na tratích Poháru ČR. Auto je samozřejmě snížené a nedávno jsem ho vylepšil tlumiči HP.“

Martin: „Já ve swiftu nemám skoro nic nesériového…“

Miroslav: „Nekecej!“

Martin: „Swift váží sedmset kilogramů a má stotřicet koní. Mám vrtaný motor 1399ccm a vačky. Šedesátku klapku jsem osazoval v průběhu, ještě když na mě v Carbonia Cupu tlačili Milan Kubíček, otec našeho současného soupeře a kamaráda Lukáše, a Milan Šverma. Ten nyní dělá mechanika Liboru Kotrmonovi. Musel jsem prostě techniku trochu poladit. Převodovka je nicméně sériová, diferenciál zavařený a podvozek, vyjma zkracovaných pér, taktéž. Jo a mám kompletní výfuk se svody. Jediným opravdu závodním komponentem jsou tedy používané pneumatiky AVON. No a letos jsem poprvé pořídil i mokré. Oproti předchozím michelinům cítím obrovský krok kupředu.“

Máte nějaké závodnické vzory?

Martin: „Velkým vzorem byl pro mě dlouho Míra. Bylo to ale v mládí. Poté jsem nějaký čas fandil Schumacherovi:-). Právě ten mě moc zaujal. V jednu dobu to měl možná až trochu jednoduché vzhledem k slabší konkurenci, přesto uměl. On i Míra mají společné to, že umí jet fantasticky na mokru. V rallye moc oceňuji rychlost a ještě více spolehlivost Sebastiena Loeba. Svoji genialitu ostatně prokázal i letos fantastickým výkonem na Pikes Peak.“

Miroslav: „V době mého dětství jsme často jezdili na okruhy do Mostu. Když si vzpomenu na úchvatné souboje škodovek a žigulíků v tehdejším Poháru míru a přátelství, vybavuje se mi jedno jméno – Zdeněk Vojtěch. Moc rád vzpomínám i na vypjaté rallyové souboje továrního týmu Škoda AZNP proti JZD Slušovice. Z pozdějších jezdců je pro mě absolutní jedničkou Tomáš Enge. On dosáhl ze všech českých pilotů té nejvyšší mety. Dnešních hvězd na motoristickém nebi už je tolik, že těžko dokážu říci jedno jméno.“

Jakého úspěchu si ceníte nejvíce?

Miroslav: „Loňského absolutního vítězství v konečné klasifikaci EDDA Cupu. S výborně připraveným autem od táty to ale bylo mnohem jednodušší. Musím zmínit i účast na okruhových závodech Octavia Cup a BMW Challenge.“

Martin: „Přesně tak. Za všechno vděčím svým rodičům. Moc jím tímto děkuji a také manželce Petře. Jsou mi velkou oporou. Během závodních víkendů je naší oporou, šéfmechanikem, „managerem a rádcem“ Mírův táta. Připravuje nám závodní auta i dodávku, jezdí s námi na všechny závody. Než se stihneme vrátit z rozpravy, máme připravené pneu i třeba omytá auta i okna. Teď, když jsme oba v Praze, zbývá to na lounské dílně skoro všechno na něj. Stále také umí skvěle i za volantem. Letos v Bílině s Mírovým autem zvítězil. Vážíme si všech, kteří nás podporují a jezdí se na nás skoro každý závod dívat. Jinak já si cením druhého místa z Berouna 2010 za Radimem Machem a double s Mírou v Bečově 2011.“

Která trať je vaše oblíbená?

Martin: „Před měsícem bych řekl Radotín. Předminulý týden mi to tam ale nějak nesedlo, nemohl jsem najít dynamiku. Je to tedy asi Hradiště u Chomutova, kde jsem jezdil v rámci Krušnohorského poháru. Není až tak o výkonu auta a nabízí všechny typy pasáží – rovinky, rychlé zatáčky i vracáky. Z EDDA Cupu bych asi zmínil Bečov, byť ten až tak na mé auto, disponující oproti mnohým soupeřům o padesát koní slabším motorem, není vyloženě ideální. Proti Mírovi mám třeba maximálku o patnáct kilometrů nižší.“

Miroslav: „Až o tolik?“

Martin: No jasně. Každopádně Bečov nabízí mezi skálami rychlé protahováky na srdce, vracák. Určitě je lepší než Vrchlabí, které je vyloženě o autě. Až na začátek po startu se mi líbí také Stará Živohošť.“

Miroslav: „Mě to pořád táhne k okruhům, takže mojí oblíbenou tratí je Most. Tou vysněnou pak starý, dlouhý Nürburgring. Už jsem se na něm svezl sériovým autem, ale nikdy ne v rámci závodu.“

Martin: „Pokud se bavíme o vysněné trati, já bych moc rád absolvoval Dvanáctihodinovku v Abu Dhabi.“

Miroslav: „Každopádně pěkné jsou asi všechny tratě. V mém věku docházím k názoru, že musíme být vůbec rádi, že můžeme někde závodit.“

A co parta v EDDA Cupu?

Martin: „Ta je výborná. Když mi třeba v Radotíně přinesla kamarádka pití, podávám ho také Lukáši Kubíčkovi. „Chceš napít?,“ říkám mu. „Ty dáš napít soupeři?,“ vtipkoval Lukáš. „Ty nejsi soupeř, ty jsi kamarád,“ konstatuji. Známe se dlouho, jsme jako rodina. Rivalita je ale samozřejmě vždy. Jakmile skočíš na čáru, samozřejmě chceš vyhrát. Teď se naše trojice rozšířila na čtveřici, když zazářil talentovaný David Černý. Mladý kluk se špičkovým pick-upem s motorem Kawasaki od zkušeného okruháře Petra Janouška nakonec v Radotíně naši třídu vyhrál.“

Miroslav: „Já bych ještě zmínil Radima Macha se špičkově připraveným swiftem. Dobří piloti jsou bratři Tomáš a Jakub Mészárosové. Kdysi krásně vodili suzuku, nyní se však trápí s osmiventilovou technikou ve felicii. My už nyní atakujeme přední příčky absolutního pořadí, kam se oni s daným autem mohou dostat jen těžko.“

Čemu se věnujete, když zrovna nezávodíte?

Martin: „Pracuji v Praze ve firmě ABCHI, prověřující stav nemovitostí. Projdeme nemovitost z pohledu stavebního a na základě toho vystavíme nezávislou zprávu o jejím stavu, něco jak má auto STK. Objednávají si nás realitní kanceláře, kupující i prodávající. Důležitá je pro mě rodina. Z prvního manželství mám dvanáctiletou dceru Natalii a devítiletého syna Tomáše. Od letošního jsem podruhé ženatý. Mám štěstí, že moje manželka Péťa je neteří rallyové spolujezdecké legendy Petra Grosse a tak má závody v krvi. Říká, že se mnou na závody bude jezdit pořád:-). Teď čekáme „syna“ Tadeáše, tak už poslední závody výjimečně vynechává. Termín porodu máme akorát na Hradec. Dalšími koníčky jsou snowboarding, motokáry, in-line brusle a stále také samozřejmě kolo, provozuji též týmové stránky www.cmmotorsport.sweb.cz.“

Miroslav: „Já pracuji už od osmadevadesátého jako manažer prodeje ve společnosti Carrier v Berouně. Bydlím v obci Středokluky zhruba na půli cesty mezi ruzyňským letištěm a Kladnem. Příležitostně pracuji pro firmu HCT, provozující školu smyků na polygonu v Mostě a Vysokém Mýtě. Mám rád snowboarding, lyžování a elektroniku, ať už tu v autě nebo co se počítačů týče. Různá měření a telemetrie mě zajímají. Samozřejmě mám také rodinu – jednu, první manželku Katku a dva syny – jedenáctiletého Sebastiana a čtyřletého Matyáše:-). Jinak stále vzpomínám na krátkou epizodku v Česaně. Jsem pravověrný Škodovák a město Mladá Boleslav pro mě znamená modlu.“

Martin: „Já sice závodím se swiftem, ale i já jsem Škodovák. K Vánocům jsme s Mírou vždy dostali stejného angličáka a často to byla právě škodovka:-). Také mým služebním autem je současná škodovka a jsem s ní nadmíru spokojen.“

Vlastimil Resl

Foto: Katka Opalecká a archív