Motoristická sezóna 2013

Motoristická sezóna 2013 je minulostí. Pro mě byla letos asi tou nejnáročnější nejen počtem navštívených podniků, ale i co se psaní týče. Vedle dlouholeté spolupráce s ewrc a některými závodníky a týmy jsem mnohem více rozvinul spolupráci s časopisem Rally a serverem autokrosar.cz. Stále více práce je i na poště. Z těchto důvodů jsem už nebyl časově schopen vytvořit ze závěrečných závodů klasické reporty a až během mé třítýdenní dovolené (Tramp podepsal na poště smlouvu zatím na třista hodin a zaskakuje za nás) jsem měl čas a prostor vrátit se k tomu, jaká tedy ta sezóna byla mým pohledem. Předně však chci Vám všem a Vašim blízkým popřát krásné a pohodové Vánoce bez stresů a nervů a do nového roku 2014 jen vše nejlepší:-).

MMČR rallye

Domácí velký mistrák jsem letos hodně ošidil. Navštívil jsem vlastně jen domácí Bohemii (na tu jsem tedy měl celý týden dovolené, takže jsem si jí užil maximálně) a smutnou závěrečnou Příbram. Poprvé po nějakých dvaceti letech jsem dokonce absentoval i na mém milovaném Českém Krumlově. Popravdě ale při pohledu do startovních listin jsem zase o moc nepřišel. Plus mínus padesát aut na startu svědčí o pokračujícím úpadku nejprestižnějšího domácího šampionátu a nebýt dramatických soubojů Honzy Kopeckého s Vaškem Pechem (před Ášínem a jeho týmem klobouk dolů, kam až posunuli loni nepříliš fungujícího a konkurenceschopného „miníka“), byla by to totální nuda. Sporadicky startující Roman Kresta se už asi spíše přeorientoval do role obchodníka a při jeho třech startech bylo znát, že není rozjetý a nechce asi ublížit autu, neb oproti loňsku se poměr sil jeho a Ášína zcela otočil. Valda sice exceloval na Barumce (především v neděli), ovšem jinde se objevil maximálně v roli diváka. A to ještě odchod do evropského šampionátu pro příští rok avizoval Míra Tarabus a velký otazník se vznáší nad dalším závoděním Jarina Orsáka. Také z ještě nedávno slibně se jevící mladé generace zbylo torzo (hodně chyběli především Martin Bujáček, Martin Semerád a Venda Kopáček). S nadějí vzhlížím k speciálům nejmodernější kategorie 5. Ty by mohly opět být velkým oživením a zpestřením. Otázkou je, kolik jezdců a týmů bude mít na jejich pořízení a provoz finanční prostředky.

Tragická příbramská tečka

Když už to vypadalo, že se letošní domácí sezóna soutěží pod Federací automobilového sportu obejde bez tragických událostí, přišla Příbram. Odjížděl jsem ráno s panem Profesorem Jaroslavem Ginslem za nádherného Babího léta natěšen na ohromně dramatické rozuzlení boje o titul mezi Kopejdou a Ášínem. Dle mých pátečních info z centra dění panovaly v servisní zóně ve Lhotě obrovské napětí a nervozita a především Venca Pech byl prý napnutý jako struna. Polní cestou jsme se prodrali do velmi atraktivního místa na druhé vložce, kde posádky čekal retardér – vjížděly do něj z čistého asfaltu na štěrk a zase se vracely na krásný asfalt. Zajímavé tak bylo sledovat, kdo a jak si poradí s brzdami. Čistě jedoucího Kopejdu následoval domácí Honza Černý a poté evidentně dost rozhozený a nervózní Ášín. Vedle strojící Petra Řiháková a její otec Pavel nám díky internetu v mobilu vzápětí osvětlili, že Venca po vyhrané úvodní vložce rozrazil v úvodu té druhé – „naší“ – retardér, a penalizace ho pravděpodobně hodně vzdálí od mistrovského titulu. Po defektu na úvodní vložce hodně tahal Honza Dohnal a potěšil nás druhým dílčím časem. Auto následovalo auto a já si vychutnával Profesorovy odborné komentáře a postřehy. Pak projela fabia R2 se sedmatřicítkou na dveřích. Vcelku klidný průjezd Jirky Máši s Honzou Jinderlem Jun. vůbec nenasvědčoval blížící se tragédii. Po Šindelářovi, Urbanovi a Hodaňovi však místo další posádky přijela ABBA a pak postupně dvě záchranky. Z radiobodu jsme už znali startovní číslo havarujících a jen jsme doufali, že se vše obejde bez vážnějších následků. Když jsme však přijeli do servisní zóny ve Lhotě, kde měli tou dobou mechanici intenzivně pracovat na autech, a místo toho stály všechny vozy odstavené před vjezdem do servisu, pochopil jsem, že je zle. Nedlouho poté už jsme se dozvěděli zprávu o tragické smrti Honzíka Jinderleho. Už mnoho let kamarádím s jeho tátou a logicky jsem tak již od mladých let znal i Honzu. Vím, jak velkým rallyovým nadšencem byl, ostatně jsem s ním koncem loňského roku dělal rozhovor pro ewrc. Kde jen byl mě tehdy napadlo, že rozhovor první a poslední…

MČR sprintrally

Na rozdíl od velkého mistráku si sprinty na nedostatek startujících stěžovat nemůžou. Zvláště v kombinaci s Pohárem ČR či historiky nabízí početné a pestré startovní pole a dramatické souboje o vteřinky i v jednotlivých třídách. Sníh na Vrchovině hodně zredukoval startovní pole úvodního podniku a překvapivým vítězem se tak stal Polák Mariusz Malyszczycki, startující s českou licencí. Počínaje Lužickými horami se však už do role hlavních adeptů na mistrovský titul dle očekávání vtělilo trio Roman Odložilík, Mirek Jakeš a Honza Sýkora. Syky však při přechodné sezóně, kdy přestupoval z lancera R4 k fiestě R5 a mezitím dvakrát odstartoval s fabií S2000 a komplikaci na Bohemii (karambol na mostku na druhém Sychrově), měl nakonec priority jinde. Vzhledem k vynechání Kostelce a Jeseníků je tak obhajoba sprinterského bronzu a titulu ve třídě 2 (zde přeskočil Roberta Adolfa o jediný bod) asi maximem. Po desetiletém působení ve sprintech a čtyřech druhých místech si každopádně myslím, že si Roman Odložilík s Martinem Turečkem titul zasloužili. Už proto, kolik krásných aut Roman během své kariéry do Čech přivezl. Excelentními výkony se celou sezónu prezentoval Mirek Jakeš, přestože prvních šest podniků startoval s lancerem třídy 3 a až po zajištění titulu v této kategorii přesedlal na konkurenceschopnější R4. Na jeho jízdu a nasazení byla radost pohledět snad při každém průjezdu. Moc mě potěšilo další zrychlení při zachování spolehlivosti Mirka Plíhala s Jirkou Strossem. Ti za celé dvě sezóny odstoupili jen letos v Pačejově, v Jeseníkách vybojovali své první absolutní sprinterské pódium, celkově vyhráli klasifikaci třídy 13, absolutně skončili na krásném čtvrtém místě a zabydleli se ve sprinterské špičce. Jsem zvědav, jestli příští rok uskuteční přestup k modernější fabii WRC.

Pohár ČR rallye

V posledních dvou letech píši pro časopis Rally reportáže ze závodů Poháru 4 a profily jeho jednotlivých aktérů. Mám o něm proto stále lepší přehled a sleduji ho opravdu pozorně. Stejně jako v každém šampionátu, i zde se vykrystalizovala jistá špička. Tu tvoří především smíchovský Jiří Kašpar s octavií a Východočech Petr Šimurda s nádhernou „elerou“. Zejména tito dva piloti dokážou zajíždět skvělé časy i v absolutním pořadí. Petr především na mokru a blátě, které trochu maže rozdíly proti soupeřům s mnohem modernější technikou. Osmé místo absolutně na Vrchovině je doslova z říše snů. Škoda, že ve druhé polovině sezóny absentovali Míla Jirsa a velezkušený Petr Zedník, jehož dvakrát zastavila porucha motoru. Pohár i přesto nadále nabízel početné startovní pole, vesměs opravdových srdcařů. Letos se třeba debutem z říše snů blýskl v Krkonoších David Kovář, který nechal – i díky loterii počasí (průtrž mračen na Pilníkově 1, zatímco nedaleko svítilo slunce) – hned napoprvé celé pohárové pole za sebou. V úvodu závěrečného vsetínského sprintu zase letěl přímo ďábelským tempem olomoucký Tomáš Knápek. Mrzelo mě naopak, že technické potíže jeho felicie hodně pokazily sezónu Jirkovi Zahrádkovi.

Největší euforie

Jestliže bych měl vybrat jeden letošní závod, při němž jsem zažil největší euforii, bylo by to vítězství Honzy Sýkory a Martinky Škardové v Krkonoších. Trochu mi to připomnělo jejich premiérový triumf v Lužických horách 2008. Tehdy jsme na ně čekali ve stopce závěrečné – kunratické – erzety s Míšou Forstem, tentokrát v mnohem početnější sestavě. Krkonošský start Honzy a Martiny přitom byl dlouho nejistý. V tomtéž termínu měli totiž možnost vyrazit do Anglie do sídla M-Sportu absolvovat první seznamovací kilometry s fiestou. Také mě Syky několikrát volal, cože má dělat. Nakonec dal na názor pana Profesora Jaroslava Ginsla a Tomáše Kučery – do Anglie místo sebe poslal Honzu Šlehofera a s bílou fabií bez designu pouze s nalepenými logy sponzorů ve Vrchlabí odstartovali. Když pak po třetím času na Benecku hned druhou vložku vyhráli, začal jsem cítit, že to tentokrát vyjde. Celý zbytek soutěže pak už naše parta přizpůsobila plány tak, abychom si na ně počkali ve stopce závěrečné vložky s připraveným šampusem:-). Stihli jsme je potom ještě na cílové rampě a já se ve finále vracel po roce z Krkonoš (i když loni bylo centrum soutěže v Trutnově) domů bez fanfár:-).

Největší zklamání

A opět Syky s Martinkou – tentokrát Bohemia. Peripetie nastaly už před startem a určitě to Honzovi na klidu nepřidalo. Vyšlo totiž najevo cosi o stále ještě nedokončené homologaci fiesty R5 a místo soustředění se na náročný závod a například nějakého testu či účasti na shakedownu nastaly nekonečné dny a hodiny telefonátů, vyjednávání, nervozity a nejistoty, zdali místo světové premiéry vozu R5 (to byla asi největší událost letošní Bohemie) vše neskončí ostudou. Podařilo se až za pět minut dvanáct, či spíše po dvanácté. Kýžený formulář dorazil až po skončení technické přejímky, kterou posádka se startovním číslem 7 prošla podmínečně s tím, že musí vše dodat do podvečerního slavnostního startu. Po poněkud rozpačitém výkonu na úvodní Staroměstské vložce se pak hned v sobotu ráno na té úvodní „opravdové“ – Bzí – blýskli Honzík s Martinkou nejrychlejším časem. Velmi slušné časy zajížděli až do nedělního druhého průjezdu Sychrovem (RZ17), kde se o pár centimetrů nevešli na mostek, a bylo vymalováno… My se večer po závěrečné Staroměstské vydali s Honzou a Bárou Uctívačovými ještě jednou zpět na Sever. V Mnichově Hradišti v restauraci „U Kvapilů“, kterou nám kdysi ukázali Jarda Kastner a Vlastík Morkus, jsme se potkali se Sykym a jeho přítelkyní Verčou. Ještě nikdy jsem neviděl Honzu tak zdrceného. Pár Velkopopovických však náladu vylepšilo a večer po odchodu z libereckého špitálu, kde byla Martina pro jistotu do pondělního rána na pozorování, už intenzivně pracoval na brzkém návratu. V tu chvíli už mechanici na dílně ve Vlčtejně rozebírali nemocnou fiestu a počítali škody…

Hotel Veselý

Jestli bylo něco obrovským zpestřením letošní Bohemia, pak sobotní a nedělní oběd v železnobrodském hotelu Veselý. Byl jsem zde poprvé v roce 2008, kdy legendární Peter Holub nutil sníst Vendu Kopáčka svíčkovou se šesti knedlíky a pak ještě dezert:-). Tentokrát nás sem zavedl Valda se slovy, že takovou show jsme asi dlouho nezažili. A měl pravdu. S panem Veselým – majitelem, kuchařem a číšníkem v jedné osobě – se evidentně znal léta a tak se s přítelkyní Haničkou Vodičkovou hned ujali role číšníka a servírky:-). V neděli se pro změnu točení piva ujal Michal Árny Piccolo, který je v této činnosti jedním z těch nejlepších:-). Jídlo a pití neměly chybu a ty porce – luxus. Na cestu pak dámy v naší sestavě dostaly od pana Veselého jako bonus lahve vína. Skvělým zpestřením je pouštění vody – místo otáčení kohoutku je potřeba jediné – říci: „Alláhu, dej nám vláhu!“ Takže budete-li mít někdo cestu do Železného Brodu, vřele doporučuji.

Autokros

Autokros byl letos – asi poprvé v životě – prioritním sportem před soutěžemi. Nejen díky novinářským povinnostem, ale i díky stále ještě početnému startovnímu poli (pominu-li některé kategorie, například v závěru roku Buggy1600) a mnoha pilotům z Mladoboleslavska. Vlastně je to podle mě taková náhrada za to, že tady od konce výroby kitové felicie přišli „normální“ lidé (myslím tím třeba zaměstnanci například automobilky) o možnost rallyové závodění ufinancovat. Přece jen méně nákladnější autokros nabízí šanci krásného závodění a zážitků a „Boleslaváci“ (počítám mezi ně i ty z okolí) byli hodně vidět – dolnobousovští Pavel a Martin Svobodové a saharský Jirka Bret obsadili kompletní pódium v TouringAutocross, malé „plechovky“ zase ovládl nyní již trojnásobný šampión Tomáš Handík před Honzou Ratajským. JuniorBuggy se staly kořistí Radka France – podle mě jednoho z největších talentů našeho motoristického sportu. V SuperBuggy jako kometa zazářil mladík rakovnický Jakub Kubíček a spolu s loňským šampiónem Tomášem Pospíšilíkem z Hrobic u Slušovic (toho letos trápila technika a mnoho závodů tak místo svého speciálu absolvoval s Fóglovou Barčou) hodně čeří vody elitní divize, což někteří zkušení matadoři nenesou zrovna libě. Obrovskou radost mi udělal závodnický debut Martina Hrubého v kartcrossu. Bývalý hokejový útočník je mým kamarádem od malinka, neb jeho mamka byla čtyři roky moje třídní na 7. ZŠ. Naopak mě – a asi nejen mě – moc mrzela absence legendárního Petra Bartoše. Vidět ho v sobotu vpodvečer v Dolním Bousově v cyklistickém úboru místo kombinézy bylo poněkud zvláštní…

Zpestření Divize6

Jednou z mých srdcovek je už několik let autokrosová Divize6. Ta byla až do loňska obsazena téměř výhradně vozy Škoda Felicia a přestože ty hrály prim i letos a piloti s touto technikou obsadili první čtyři příčky v konečné klasifikaci šampionátu a rozdělili si vítězství v jednotlivých závodech, pole už je mnohem pestřejší. Hned od začátku sezóny ho obohatil pětinásobný šampión a navrátilec z divize Buggy1600 Tomáš Jánoš (Volkswagen Lupo) a dva junioři Milan Zákoutský (Seat Ibiza) a Jiří Šůla (Suzuki Swift). V Dolním Bousově se pak uskutečnily dvě premiéry – Josef Kořínek představil naprostou novinku Škodu Citigo, Zdeněk Antony pak revoluční Škodu Rapid s pohonem zadní nápravy. Příští rok se však obávám úpadku této kategorie. Felicie už prodali Martin Šindelek i Honza Čapek, totéž mají v plánu Tomášové Fojtíček a Handík. Otázkou je, nakolik umožní závodit pracovní nasazení Honzovi Ratajskému. Jeho zákazník Timofey Ovcharov totiž pořídil juniorskou mistrovskou bugynu po Kubovi Kubíčkovi a hodlá s ní startovat na všech evropských podnicích. Nicméně velmi zajímavá bude další konfrontace předokolek se zadokolkami, kterých by už mělo startovat více. Tamtamy hovoří cosi o tom, že „eleru“ do Divize6 chystá i Petr Šimurda:-).

Čtyřikrát Přerov

Před sezónou by mě asi těžko napadlo, že hned čtyřikrát zavítám na nejvzdálenější autokrosové závodiště od mého bydliště – do přerovského Údolí mamutů. Poprvé to bylo v červnu na mistrovství republiky, podruhé v srpnu na Evropu. Tuto akci jsem si užil maximálně díky noclehu v Hulíně u Martina Šindelka, který mi také ukázal nedalekou hospůdku U Stani. Ta patří Staňovi, jehož sestřenka Eva je přítelkyní Honzy Kopeckého, a podle toho také výzdoba podniku vypadá:-). Vedle Kopejdových plakátů a kartiček nechybí ani několik jeho pohárů a dalších suvenýrů, na nástěnce si lze prostudovat erzetu po erzetě vytištěné výsledky všech letošních soutěží jeho a Pavla Dreslera. Totéž je možné u posádky Poháru ČR Miroslav Kadlec – Daniel Janalík, jenž je také jedním z tamních štamgastů:-). Autokros pak vedle Martina Šindelka zastupuje Tomáš Fojtíček. Ani se mi nechce představit si, že toto vždy pozitivně naladěné hulínské duo s neméně vstřícnými a příjemnými doprovody asi příští rok na tratích neuvidím. Potřetí jsem do Údolí mamutů zavítal o prvním říjnovém víkendu, kdy zdejší pořadatelé dokázali uspořádat náhradní podnik místo zrušených Přibic. Vyráželi jsme v neděli brzy ráno s Hanďasem. Ten měl už definitivu titulu v Divizi6 a chtěl se alespoň podívat. Tituly byly ve většině divizí rozdány, přesto se bylo na co dívat. Nadchl mě především při premiéře s kartem již jistý šampión JuniorBuggy Radek Franc. Ten původně dorazil jako divák, ale když nebyli na start připuštěni Honza Kuneš a Miloš Neumann (za nedovolené úpravy tlumičů v Sosnové byli diskvalifikováni a potrestáni vyloučením z dalších tří závodů), usedl do Milošovy bugyny. Vedl si tak znamenitě, že ve finále podlehl až v závěrečném kole suverénovi této kategorie posledních dvou let, protěžovanému Ondrovi Šlechtovi. Vedle skvělé a přehledné trati (od Mamutího skoku je vidět téměř celá) mě už tradičně těší vstřícní a usměvaví pořadatelé včetně mnoha mladých kočiček, vynikající je možnost posezení v hospůdce na Báře přímo v areálu:-). A mám ten Přerov rád natolik, že jsme zde na pár minutek zastavili s Džejdým a Péťou Zlickými ještě cestou ze závěrečného sprintu ve Vsetíně.

Reprezentace jen za tři republiky???

Federace automobilového sportu opět excelovala. Před sezónou vzešel nápad na zvýšení konkurence a úrovně domácího šampionátu. Reprezentační podporu prý neobdrží jezdci pouze za umístění v evropském šampionátu, nýbrž druhou podmínkou je start minimálně na třech toho domácího. Někteří to pojali vážně a třeba Víťa Nosálek – jeden z nejlepších pilotů – v Humpolci kroužil s mercedesem od Štefana Bučka mimo jiné právě kvůli splnění reprezentační podmínky. Jenže jak šel čas, téměř nikdo z těch prominentních, podmínky nesplnil. A tak se prý v průběhu roku vše opět změnilo… Co mi tedy rozum nebere, jak je možné měnit pravidla v průběhu sezóny. I když Federace automobilového sportu už v minulosti dokázala i jiná kouzla, tak čemu se vlastně divím, že ano?...

EDDA Cup

Ani závody mého populárního EDDA Cupu jsem si nenechal ujít, pokud mi to termínové kolize nezhatily. Na Ještědu bohužel vše zkomplikovalo počasí – zima, sychravo a především mlha, kvůli níž musel být původní úsek od cíle zkrácen. Ještě příšernější počasí provázelo premiérový závod na Kozákově. Tentokrát byla dokonce druhá jízda kvůli bezpečnosti (minimální viditelnost) zrušena. Našli se přitom jezdci – srdcaři – například Pavel Maier, kteří startovat chtěli s tím, že podmínky jsou stejné pro všechny a každý jim musí svoji jízdu a rychlost přizpůsobit. Mnohem lepší už to bylo na Benecku. Tam jsem letos podruhé zavítal na místa, kde se jela úvodní rychlostní zkouška při Rally Krkonoše. Nejdokonalejší pak byla má závěrečná návštěva sezóny – v Radotíně, nedaleko sídla firmy hlavního promotéra seriálu Edy Patery. Zde bylo třešinkou na dortu při jednom ze svozů svezení na sedadle spolujezdce Petra Žáčka v jeho nádherném Audi Sport Quattro. Ten mě pak vezl do Bolky, tedy lépe řečeno do řepovské hospůdky U Vítků. A na ten poprask, jaký způsobilo audi na podvalu, dlouho nezapomenu:-). Mimochodem ještě před pár lety (pak zmizelo neznámo kam) bylo cennou relikvií řepovské hospody křídlo quattra posádky Leo Pavlík – Karel Jirátko, kteří s ním v osmašedesátém hned na úvodní erzetě Rally Bohemia zbourali nedalekou autobusovou zastávku.

E+2000

Jednou z kategorií, které jsem sledoval nejpečlivěji, byla ta nejsilnější. Všichni čtyři její hlavní favorité jsou totiž mými kamarády. Obrovský pokrok učinil Tomáš Kučera s lancerem s nepřehlédnutelnými logy pivovaru Svijany (mimochodem jeden z hlavních reklamních partnerů celého EDDA Cupu) a na Benecku dokonce pořádně zatápěl Tomáši Koškovi, pilotujícímu bílého lancera šesté evoluce s nápisy Traktorka. Tomáš Kučera zajel dokonce nejrychlejší čas závodu, o vítězství v obou dnech se však připravil svými chybami – jednou dokonce až v poslední zatáčce do cíle. Nádherné BMW vodí po tratích bývalý dlouholetý evropský reprezentant Vláďa Liška z Plzně. Také s ním jsem si letos několikrát parádně popovídal a poslechl si jeho vynikající historky. Nepřehlédnutelnou osobností se zajímavou technikou je liberecký Jonas Bazy. Jeho, na první pohled nenápadný, dieselový golf z roku 1985, v sobě skýtá netušený potenciál a maximální rychlost 312 km/h. Jelikož golf je na litevských espézetkách, může s ním normálně jezdit i v provozu a jak říkal, občas na dálnici rád „vyléčí“ nějakého frajírka s nabušeným autem:-).

E-1400

Další mojí srdcovkou u Edy jsou „čtrnáctistovky“. Také zde mám několik kamarádů – turnovského mladíka Lukáše Kubíčka s pick-upem a severočeské borce Míru Černého a Martina Maderáka. Ti jsou bratranci a jejich týmové zázemí tak je logicky společné. Zajímavostí je též jejich letité přátelství se špičkovým hokejovým útočníkem Honzou Alinčem, jenž i po čtyřicítce patří k oporám prvoligového Ústí a ještě loni hrál Extraligu za Slavii. Především Míra s historickou „stotřicítkou“ zatápí i soupeřům s mnohem silnější technikou a loni vyhrál celý seriál absolutně. V průběhu roku přibyl další silný soupeř – David Černý s dalším pick-upem. Takže na dramatické souboje o desetinky je zajisté zaděláno i na sezónu příští:-).

Plochá dráha

Plochou dráhu jsem ošidil. Navštívil jsem jen prvního května Memoriál Emila Sovy ve Mšeně a tím pro mě tento atraktivní sport letos skončil. Mrzela mě především absence na extraligovém utkání Mšena s Pardubicemi, za které nastoupil jeden z mých hodně oblíbených jezdců – Angličan Scott Nicholls. V jeho případě jsem měl kdysi mimochodem velmi dobrý odhad, když při závodech Grand Prix ještě dělala rozhovory s jezdci pro televizi krásná modelka a bývalá Playmate Sophie Blake. Ne tedy snad, že by byla neobjektivní, ale ta konverzace a pohledy mezi ní a Scottem byly tak nějak nápadnější, až jsou z nich nakonec manželé:-). A příští rok si asi plochodrážních zážitků také moc neužiji – dle nedávných info se totiž Mšeno hodlá nadcházející extraligové sezóny nezúčastnit…

Setkání „mistrů“

Domácí motoristická sezóna tradičně vrcholí několika různými show. Setkání mistrů bez mistrů (těch aktuálních šampiónů tam bylo poskrovnu) v posledních letech navštěvuji alespoň v sobotu, kdy je v areálu ještě klid a není to supersnobárna. Jelikož však letos v sobotu hrála v Litoměřicích má oblíbená jihlavská Dukla v čele s kapitánem Tomášem Čachotským zápas první hokejové ligy, vyrazil jsem raději tam. A nelitoval jsem. Ve vyhlášené hospůdce Sparta jsem se potkal s Irenou Svobodovou, jejíž syn Tomáš je oporou útočných řad Komety Brno, super jsme pokecali a parádní a bojovný byl i samotný zápas, který Dukla vyhrála 2:1 v prodloužení. A důkazem, že jsem sosnovské absence nemusel litovat, bylo i mnoho kritických informací z místa dění, kde mimo jiné chtiví pořadatelé kasírovali za plnou cenu vstup na tribunu i pro děti předškolního věku…

Pražský „Rallysprint“

Pražský Rallysprint pak už také není „rallysprintem“, jakože spíše šaškárnou v Chuchli. Chápu, že zrušením všech klasických erzet si pan Mihule výrazně zjednodušil situaci, nemá téměř žádné starosti s uzavírkami a povoleními, stačí mu minimum pořadatelů (především jen k výběru vstupného) a nehrozí žádná bezpečnostní rizika (leda by do areálu spadl meteorit). Jenže trend za málo práce hodně peněz už neláká moc jezdců a osmadvacítka startujících je opravdu velkým úpadkem. Nehrnou se ani kdysi VIP spolujezdci z řad politiků a hudebních, filmových, sportovních a dalších celebrit. Venca Pech tak po letech namísto svého tradičního pražského navigátora Mirka Topolánka vezl svého dvorního mitfáru Petra Uhla a hvězdami byly jen Lejla Abbasová na horkém sedadle Tondy Tlusťáka a Vavřinec Hradilek, navigující Mácu Semeráda. Tuto akci jsem rovněž neplánoval a vyrazil jsem až poté, co mě ukecal Tomáš Handík a Petr Eliáš alias Mravenecz nám zajistil dvě volné vstupenky – díky, Péťo!!! Přestože jsme s Hanďasem dorazili až někdy před jedenáctou, kdy „závody“ byly v plném proudu, neměli jsme problém zaparkovat přímo ve Velké Chuchli. To byl jen důkaz toho, že vedle posádek rapidně ubylo i diváků. Sportovní hodnota byla nulová a kritiku jsme slyšeli ze všech stran. Fanoušci jen nostalgicky vzpomínali na časy Cementárny a obrovské show na Strahově, jezdci žehrali na ničení techniky. To ještě maximalizoval zákaz používání šotolinového podvozku. Martin Hudec například prohlásil, že jeho lancer dostal zabrat více, než za celou Finskou Rally. Shrnul a podtrhnul bych to asi jasně – Chuchle patří koním!!! My si s Hanďasem naštěstí spravili chuť na Folimance krásným zápasem ŽBL mezi VŠ Praha a KARA Trutnov a následným posezením s přáteli ve smíchovské hospůdce Na Vinici:-).

Mogul Driving Cup

Jakkoli Sosnovou nemusím, přece jen jsem tam ještě jednou letos zavítal. Nikoliv však na nějaká hvězdná jména, nýbrž na první podnik letošního šestidílného amatérského Mogul Driving Cupu. Oproti frašce v Praze to byl blahodárný balzám. Jakou radostí bylo sledovat to nadšení povětšinou začínajících a méně movitých jezdců, užívajících si přitom také souboj o každou vteřinku. Kvitoval jsem vynikající výsledkový servis, kdy na velkém plátně naskakovaly časy hned po průjezdu jednotlivých aut cílem každého kola. Po ranních trénincích následovaly tři ostré jízdy po čtyřech kolech a každému se pro konečný výsledek sčítala čtyři nejrychlejší kola. Vynikající byl i vyhřívaný stan s občerstvením – v té zimě by to bez něj asi moc nešlo. Dorazil jsem s Džejdým a Uctívačem a naši prioritou bylo zafandit při absolutní závodnické premiéře našim přátelům Tomáši „Bafalo“ Bufákovi a Silvě Jandové. Ti startovali s bílou sériovou felicií po Petru Grafkovi (loni s ní v Sosnové závodil Fanda Blümel, který byl přihlášen i letos, leč nedorazil) a jeli velmi dobře a čistě a kolo od kola svůj čas zlepšovali. Hlavní hvězdou a absolutním vítězem však byl sprinterský šampión skupiny N z roku 2007 Petr Hozák, jehož doprovázel také účastník Ropro Clio R3 Cupu Michal Kravec. Petr ukázal, že nic nezapomněl ze svého jezdeckého umění a od úvodní jízdy se svým žlutým sériovým lancerem zajížděl nejrychlejší časy. Před finálovými jízdami, kdy se ve všech čtyřech kategoriích utkali dva nejrychlejší paralelně, mě pak při zahřívání auta potěšil svezením, opepřeným dvojitými kolečky:-). Tak teď jen doufám, že Petr dostojí svým slovům a uvidíme ho zpět na tratích opravdových rychlostních zkoušek!!!

Akce Mikuláš

Motoristická sezóna sice už oficiálně skončila, pro mě však nekončí asi nikdy. Pořád je co dělat, o čem psát, s kým se potkávat a vzpomínat na staré časy i uvažovat o těch příštích. A když už se staly tradicí posledních let návštěvy závodníků na dětském oddělení mladoboleslavské Klaudiánovy nemocnice (Jirka Sutr podobnou akci uspořádal v minulosti také v Rokycanech), rozhodli jsme se to letos s Petrem Pěničkou pojmout trošku více ze široka a večer navázat v čejetické hospůdce U Kepkeho besedou a autogramiádou. Musím říci, že přes mé nemalé nervy, jak se to vše zvládne (přesuny tolika aut po páteční ucpané Boleslavi, parkování, zájem o akci), to nakonec dopadlo velmi dobře a setkal jsem se pouze se samými kladnými ohlasy. O největší show se postarali Patrick Semlbauer – špičkový vrchař začátku tisíciletí, jenž v roce 2004 jako třetí Čech po Tomáši Engem a Jarku Janišovi pilotoval monopost formule 1 (Minardi), a nejmladší účastník akce, teprve dvanáctiletý autokrosař Ludva Hušek. Ti prokázali i své hudební nadání a smysl pro vtip a vysloužili si bouřlivý aplaus publika:-). Z akce se, myslím, může zrodit tradice. S Pěndou nyní dumáme, zda udělat roční interval, aby se lidé akce „nepřejedli“, nebo zdali bychom vše pořádali zjara před sezónou a pak znovu na podzim. Každopádně je ještě hodně věcí k vylepšení. Úplně ideální nebyl začátek besedy v pět odpoledne. Mimoboleslavští, pracující například v obchodech či kancelářích, nemohli stíhat začátek. Zpočátku málo zaplněný sál se tak začal plnit až po půl šesté. Lepší by tedy byl začátek třeba až v sedm, případně přesun akce na sobotu – tím by měli šanci zúčastnit se i pracovníci odpolední a noční směny. Ať tak či onak – ještě jednou MOC DĚKUJI všem zúčastněným, z nichž mnozí neváhali přicestovat v nepříliš příznivém počasí i z velké dálky. A už se těším na příště!!!

Vlastík