BMW začalo v polovině sedmdesátých let pracovat na vhodném výchozím modelu pro okruhový speciál, který by konkuroval vozům Porsche v "siluetách". Technicky unikátní BMW M1 bylo představeno na Pařížském autosalonu 1978. Unikátnost technického řešení spočívala v jednom z prvních umístěním motoru takzvaně do prostřed. Homologace okruhového speciálu proběhla k 1.12.1980 a následně dvě sezóny závodil v sérii Procar, kde se s identickými vozy utkávali piloti F1. Vítězi série Procar se stali nejprve Niki Lauda a o rok později Nelson Piquet. Výroba prvního BMW nesoucího označení sportovní divize M skončila v polovině roku 1981.
Elegantní nízký široký speciál upoutal pozornost francouzského asfaltového specialisty Bernarda Darniche. Pro zkušeného soutěžáka rallyový speciál připravil tým Oreca, který dnes známe především jako přípravce atmosférických motorů pro vozy S1600 nebo S2000. Jako soutěžní speciál si BMW M1 připsalo hned několik primátů - disponovalo největším výkonem mezi vozy s atmosférickým motorem a zadním náhonem (430 koní) a se šířkou 1824 mm je o 4 milimetry širší, než současná WRC a ve své době převyšovalo své soupeře o celých 20 centimetrů! Paradoxem tak je, že jediné starty v MS si Darneche a Beguin s BMW M1 připsali na Tour de Corse, kde uzounké silničky nahrávají spíše drobnějším vozům.
Oba starty na Korsice ukončilo odstoupení z technických důvodů z pódiových příček. Darniche v roce 1982 vyřadila převodovka, Beguina o rok později vodní pumpa. V národním mistrovství získal vůz dvě druhá místa v sezóně 1983 - na Lyon - Charbonniers a Antibes. Ačkoliv BMW M1 v mnohém bylo předchůdcem monster skupiny B, jeho konec zapříčinila právě ta opravdová béčka. K homologaci do skupiny B by bylo třeba provést množství změn, do kterých automobilka neměla zájem investovat a privátní projekt neměl na pokračování příliš šancí. Em jednička ale nikdy neexistovala v šotolinové specifikaci a vzhledem ke své koncepci si lze velmi těžko představit BMW třeba na Safari Rally.
Konstrukce vozu byla klasicky "béčková" - trubkový rám na podvozku nesl plastovou karosérii, pod níž se před zadní nápravou ukrýval šestiválcový motor s dvojitým rozvodem OHC a čtyřmi ventily na válec. Sérií úprav Orecy se výkon motoru dostal až na 315 kW. Stroj byl vybaven mechanickým nepřímým vstřikováním paliva Kugelfischer-Bosch, elektronickým zapalováním Magnetti Marelli, mechanickou pětistupňovou převodovkou a pohonem zadních kol. Všechna kola měla kotoučové brzdy - na přední nápravě se používaly pneu šíře 205 mm, na zadní 255 mm. Rozměry vozu byly na první polovinu osmdesátých let impozantní - délka 4260 mm, šířka 1824 a výška pouhých 1140 mm. To vše při hmotnosti lehce přes tunu.