Naprosto unikátní je představení další obrovské legendy Edda Cupu! Bezesporu patří k těm nej legendám, přesto je skromný a mnoho, i o několik generací mladších soupeřů ani nemá tušení, kdo s tou nenápadnou Alfou jede proti nim...
Již jsem informoval o přípravě automuzea se zaměřením na závody v bývalých socialistických zemích, takže se snažím z bývalých, slavných jezdců dostat co nejvíce materiálu k obohacení muzea.
Představení Ladislava Krupičky, jsem si dovolil s jeho souhlasem, zveřejnit naprosto unikátní formou, a to popsání kariéry Láďi Krupičky jeho manželkou. Můžeme čísti detailně, což by dnes po mnoha desítkách let již nikdo nedal dohromady, jeho začátky a první roky kariéry.
Vše je autentické, bez úprav! Některé pasáže můžou připadat mladíkům přehnané či úsměvné, ale i dle mých zkušeností dopis šéfredaktorovi nějakého časopisu / řekl bych Motoristické současnosti/ naprosto přesně popisuje život závodníka v té době. Byla to chudá, ale krásná doba!
Nymburk 28,4,1982
Vážený soudruhu Šéfredaktore,
snad prominete, že na základě Vaší výzvy jsem zpracovala požadovaný životopis na manžela já. Vaše žádost totiž přišla ve velmi nevhodné době, t.j. před závodní sezonou. To svého manžela téměř nevidím, natož aby sedl a vzpomínal. Skutečné byste se nedočkal. S manželem se znám od dětství, vyrůstali jsme v sousedství, takže snad se úkolu zhostím dobře.
Láďa, díky prostředí ve kterém vyrůstal, se s taji většiny typů motocyklových a automobilových motorů a konstrukci motorových vozidel seznamoval již od dětství, takže pro nikoho z rodilých Nymburáků nebylo překvapením, když se v roce 1962 objevil poprvé na startu závodů motokár, s motorákem vlastni výroby. I když v tomto motoristickém odvětví získal sen tam nějaký "věnec" je možno řicí, že průměrné výsledky, jichž na motokáře dosahoval, byly důsledkem horšího technického vybaveni oproti soupeřům. Byl v té době krátce po vyučeni /vyučil se strojním zámečníkem/. Přemíra bojovnosti, kterou se snažil nahradit technické nedostatky motokáry někdy vedla k více méně artistickým kouskům. Motokáry Láďa jezdil ještě v době vojenské základní služby.
V roce 1965 se vrátil z vojny a oženil se. Měli jsme mnoho starostí, jako každé začínající manželství. V roce 1967 se nám narodila dcera. Museli jsme stavět svépomocí družstevní byt. Nebyly peníze ani čas. Roky ubíhaly a já již ve skrytu duše doufala, že je po závodění. Ale omyl. Jen jsme se jak já říkám ”zmárořili", již začal ze strany manžela i jeho přátel nenápadný atak na mě.
Nejprve formou účasti na okresním a krajském přeboru v BOAS.Jezdil se svým kamarádem, ovšem někdy jsem musila jako spolujezdec zaskočit já. Umisťovali se ve druhé desítce soutěžících. Mojím největším úspěchem v navigačních schopnostech bylo 11. místo v soutěži "Jízda míru a přátelství". Na startu v Praze na Letné bylo přes 300 vozů. Rekapitulaci tohoto období lze uzavřít tím, že jeho žlutá Š 110 LS s pravostranným řízením byla známa všem stavitelům jízd zručnosti a v dobrém smyslu "postrachem" soutěžících v této části soutěže.
Brzy se však začalo ukazovat, že tento druh motoristického sportu plně neuspokojuje Láďovu touhu po závodění. Po velkých diskuzích a zvážení všech možností to vyhrály kopce. Jako oběť tohoto rozhodnutí padl náš civilní Fiat 127. Se svým bratrem Karlem celý vůz přestavěli na úpravu A 2. Bylo to nepředstavitelně množství hodin, mnoho problémů, nebyly přípravky, součástky na úpravu motoru, šablony atd. a přitom příloha "J" byla neúprosná. Díky několika obětavým kamarádům, kteří pomohli tehdy a pomáhají občas i dnes se některé problémy podařilo vyřešit celkem snadno. Ovšem vlastní práce na úpravě motoru a podvozku zůstaly na Láďovi a Karlovi. Začali s vlastní přestavbou vozu koncem roku 1976 a na jaře 1977 startoval Láďa na svém prvním závodě v Sázavě, byla to oblast. Úmorná práce kluků byla korunována úspěchem. Láďa skončil na 2. místě.
To dodalo oběma bratrům novou energii do žil. 1. místa v tomto roce získal např.. ve Zruči n/S, Žacléři, Prachaticích. Celkově v této sezóně ve třídě A 2 do 1000 ccm skončil druhý* Byl to pro začínajícího jezdce ohromný úspěch.
V roce 1978 pak přišel přebor ČSR a vlastně zatím nejúspěšnější sezóna jeho závodní činnosti. Získal v tomto roce titul "Mistr ČSR v ZAV do 1000 ccm. I v této sezóně však přišly chvíle, kdy ve své dílně spolu s bratrem téměř přespávali • Např. v Chomutově došlo ne vinou Ládi k ošklivé havárii, kde zničil celý vůz. Za 14 dni se jel Brumov. Tím, že mu vypadl jeden závod, byly ohroženy body. Měla jsem spočítáno, že jen jednou může zajet 2. místo, jinak první, aby se splnil jeho sen. Nebylo tedy myslitelné, aby se snad Brumov vůbec nejel. Celkové oprava spodku vozu, přestrojení do nové karoserie, oprava motoru a to vše po práci a jen jedna sobota a neděle k tomu. K velkému překvapení a možná trochu i nelibosti jeho největších soupeřů však již v Brumově opět startoval.
A povedlo se. Opravdu zajel jen jedno 2. místo v Boskovicích. Byl to pro nás ohromný úspěch již s přihlédnutím na skutečnost, že automobil se i kterým startoval měl obsah 900 ccm, čímž zdaleka nedosahoval špičkových výkonů vozů litrové třídy. Snad mu zase trochu pomohla technika jízdy.
V roce 1979 následoval postup do federálního mistrovství a tím vlastně došlo ke splnění Láďovi velké touhy a sice měřit síly s našimi nejlepšími jezdci. Než k tomu však mohlo dojít bylo třeba rozhodnout, s jakým vozem, protože v mistrovství ČSSR nebyla třída A 2 1000 vypsána. Po dobrých zkušenostech se značkou Fiat padla volba na automobil ZASTAVA 1100 a tedy třídu A 2 1150 ccm. Prodal se tedy F 127, zakoupila civilní Zastava a bylo zase třeba odpracovat bezpočet hodin na celkových úpravách než byl automobil k závodům připraven. Na přípravu padlo zase období mezi sezónami koncem roku 1978 a jarem 1979.
Na jaře 1979 udělal Láďa okruhové zkoušky, získal II. VT na okruzích a měl pro tuto sezónu již I.VT v ZAV.
Nesmírným zklamáním pro nás všechny byl první závod této sezony, který se jel ve Vyskeři. Hned v prvním tréninku asi po 300m od startu praskla poloosa, vůz havaroval, převrátil se na střechu a ještě se stačil obouchat ze vdech stran. Neumíte si představit moje pocity, když jsem si promítla tu šílenou dřinu, která předcházela této sezoně a která touto havárií pro kluky znovu nastala. Vůz se pochopitelně okamžitě zadal znovu dávat do pořádku, ale celá sezóna už za mnoho nestála.
V kopcích si Láďa udržel I.VT, v okruzích II.VT.
Láďu ani Karla však neodradil pro ně neúspěšný rok a o to intenzivněji dělali na Zastavě přes zimu dál. Na sezónu r. 1980 stavěli motor s přímým vstřikem. Zase hodiny a hodiny úporné práce a občas i nezdarů. Závodní sezóna tohoto roku však byla o mnoho úspěšnější. Podařilo se postavit vůz skutečně na úrovni a když se přidala i potřebná míra závodnického štěstí, bylo konečným výsledkem sezóny 3. místo na okruzích a 4. místo v ZAV. Obojí ve třídě A 2 1150 ccm. což dle mého názoru v mistrovství ČSSR ve společnosti takových jmen jako je např. Syřiště. ing.Miklík, Michl, Poner, Konček, Charouz, Volf atd. něco znamená.
Pro sezónu r. 1981 se stavěl nový motor s obsahem 1300 ccm. se kterým jezdil Láďa okruhy. Kopce se loni jezdily ještě ve třídě A2 1150.
Sezona byla pro nás o stupínek méně úspěšná, ale Láďa potvrdil, že do první desítky našich jezdců právem patří.
Do letošní sezóny opět změna. Kluci připravují motor pro třídu A2P. Vstupují do sezóny s předsevzetím čestně obstát i v této skupině.
Manžel je zaměstnán v n.p. ASBESTOS Zvěřínek jako řidič. Organizován je v AMK téhož závodu on i jeho bratr. Jeho bratr Karel pracuje v témže podniku ve vývojové dílně. Karel je hlavní oporou jak v předsezonní přípravě, tak i při závodech.
Není v závodění pořád jen úspěch. Těch neúspěchů, které se musejí překonávat je mnohem víc. Např. se za celou závodní činnost nepodařilo dojet závod v Brně. Ve Vyskeři, kde měl Láďa havárii také nezajel nikdy podle svých představ. A nejsou jen problémy přímo při závodech. Auto nejede třeba již doma jak by chtěli. Nemáme možnost odzkoušet vůz, není kde.
O motoru ani nemluvím, není stolice. Přesto, že si kluci za pomoci obětavých kamarádů zařídili již celkem slušnou dílnu a vyrobili dost přípravků, v porovnání s možnostmi továrních týmů, které jsou při závodech jejich soupeři, je to nic. Proto tolik oceňuji jejich houževnatost a snahu dokázat, že i oni umí.
O to víc mě mrzí, když narážíme někdy při závodech na takové detaily, které by se podle mého názoru neměly objevovat. Např. ve Vyskeři po havárii, kdy jsem hledala kompetentní pořadatele, aby mi potvrdili pro pojišťovnu, že skutečně k havárii došlo mi jeden z nich doslova řekl : "Co otravujete, ženská, to se vám vydělávají peníze, když se s tím tady bouchnete, a pak od pojišťovny dostanete balík, že!" Nebo v Žacléři, když jsem slyšela dva pořadatele, jak si mezi sebou dost nevybíravé stěžuji jeden druhému, že je to blbost visačky pro doprovod a přitom ukazuji na mě a ještě jednu manželku závodníka. "To se jim čumí zadarmo". Divím se, že si toho lidé neuvědomuji, co to stoji odříkaní i po finanční stránce většinu rodin, když jim táta závodí. Těchto perliček za těch par let harcovaní po republice je dost. Ale ne všechny jsou nepříjemné. Je i moc legrace, krásného přátelství a opravdového kamarádství.
Obě naše rodiny, jak naše tak i Karla, vlastně žijí závody. Když není sezona, je tvrdá příprava. Jediný přepych, který si dovolíme je společný týden na horách o vánocích.
Váženy soudruhu šéfredaktore, nevím zda jsem splnila Vaše očekávaní. Lepe to napsat asi neumím. Ale Především Vám dekuju, že jste si mého manžela vzpomněli. Není z těch, kteří se dokáži tímto směrem prosazovat. Neumí to, ale myslím, že si to zaslouží. Je to vlastně jediná odměna a nevěřím, že každý, kdo s tímto sportem začne to po mnoha nezdarech, které nutné předcházejí, vydrží.
S pozdravem
Marcela Krupičková
Kolínska 1963.,
288 00 Nymburk