50 let Autoklubu Bílá labuť

  Autoklub Bílá labuť byl založen v roce 1961 při základní organizaci tehdejšího Svazarmu v tomto obchodním domě několika motoristickými nadšenci, k nimž patřili zejména vedoucí autoodělení a jeho zástupce Miloslav Vlasák a Jiří Somr, vedoucí propagace Alois Dvořák, vedoucí učňovského střediska Slávka Begerová a moje maličkost. Na rozdíl od základní organizace, která kromě prosté existence nevykazovala žádnou činnost, se začínající autoklub měl čile k světu. Začali jsme pořádáním mototuristické soutěže pro zaměstnance obchodního domu, které se zúčastnil i Dóďa Pištěk, tehdy už otřelý ve sportovních soutěžích, a „pochválil“ nás za výborný výběr tratě (končila tehdy na Kokoříně) a neméně skvělý itinerář, podle něhož místo zhruba 60 km najel dvakrát tolik, než se na Kokořín dostal.

Po tomto skromném začátku to šlo ráz na ráz:

• soutěž pro mladé kluky na mopedech, převážně zn. Stadion, uspořádané ve spolupráci s tehdejšími předními redaktory časopisu Světa motorů, v němž jsme byli tehdy skutečně pochváleni článkem „Mladý klub pro mladé jezdce“,

• vzkříšení závodu do vrchu Zbraslav – Jíloviště za účasti předních jezdců včetně továrních,

• terénní závod na Krocínce opět pro mladé jezdce na mopedech, v místech, kde je dnes postavena estakáda na Prosek,

• náborová soutěž Večerní Prahou s Večerní Prahou, která se v průběhu let stala velmi populární a na startu se mnohdy sešla více než stovka posádek (tuto soutěž pořádáme dodnes a letos se pojede již její 48. ročník),

• zimní automobilové soutěže (nazvané legendárním Viktorem Mrázem žertem Wintr-somr Rallye v narážce na Jirku Somra, který stál u zrodu těchto soutěží),

• mototuristické soutěže, nejprve jako náborové s cílem přilákat další zájemce o tento druh sportu, posléze započítávané do seriálu mistrovství republiky,

• závod do vrchu na trati Zadní Třebáň – Mořina, který se za účasti televizních kamer „proslavil“ ranou za milion, když tovární jezdec Škody Václav Bobek narazil s prototypem závodního vozu (tzv. plackou) za cílem závodu do vozu jiného Václava (Syřiště), naštěstí bez vážnějšího zranění,

• účast na soutěžích pořádaných Barkas klubem (o němž je zmínka dále) v okolí tehdy Karl Marx Stadtu, v nichž jsme však neměli při nedokonalé znalosti krajiny šanci na úspěch – soutěže byly „šité“ na míru německým kolegům z tohoto klubu,

• ukázky způsobu jízdy na ledě, pořádané na zimním stadionu Nikolajka, které diváci přijímali se značným zájmem,

• později pak školy smyků na Letenské pláni, určené široké motoristické veřejnosti, při nichž jako instruktoři přímo ve vozech účastníků působili soutěžní jezdci z řad členů klubu, a pro něž instruktážní příručku (dostal každý účastník) sepsal ing. Bold,

• a konečně skutečně sportovní automobilové soutěže s názvem Rallye Praha, započítávané do mistrovství ČSR, jejichž pořádání jsme se ujali hlavně proto, že hlavní město Praha tento druh sportu postrádalo.

  Rozrůstající se činnost AK Bílá labuť se samozřejmě projevila i v rozrůstající se členské základně, kterou už zdaleka netvořili jen zaměstnanci obchodního domu. Vznikla i sekce sportovních jezdců, zúčastňujících se automobilových soutěží započítávaných do mistrovství ČSR, kterou prošla celá řada vynikajících jezdců a jejich spolujezdců (namátkou Mirek Brotánek, mistr ČSR, Cyril Svoboda, Petr Dvořák, syn zmíněného zakladatele klubu, Alena Egemová, později Jílková, Pepík Kloc, Jiří Stýblo, dnešní předseda AMK ČR Vaníček a řada dalších). Nemohu nevzpomenout i na Alenu Královou, později Aulíkovou, která se mezi námi „vyučila“, což vedlo k založení 1. Autoklubu žen v ČSR, jehož agilní předsedkyní je dodnes.

  Nesmím při svých vzpomínkách pominout vztah AK Bílá labuť k tehdejším orgánům Svazarmu. Není žádným tajemstvím, že do ÚV této organizace byli „odkládáni“ málo schopní důstojníci z armády, což se samozřejmě projevovalo i na kvalitě jejich „vedení“. Nepochopení a naprostá neznalost problematiky motoristického sportu, který byl těmito pány považován za jakýsi buržoasní přežitek, vedl k revoltě, byť v té době do značné míry opatrné, a k výzvě sepsané dvěma tehdy největšími autokluby v Praze – Benzina a Bílá labuť k odstoupení pana Anděla, který měl oblast motorismu na starost. Výsledek se dostavil brzo: zákaz činnosti na poli motoristického sportu pro oba kluby. My jsme tehdy na tento zákaz odpověděli po svém – uspořádali jsme závod na koloběžkách kolem budovy pražského magistrátu, kterého se kromě dětí, kterým byl hlavně určen, zúčastnila na důkaz solidarity i řada známých jezdců v čele s Františkem Šťastným. Naštěstí existovaly tehdy i nižší stupně v hierarchii svazarmovských orgánů, z nichž pro nás byl důležitý zejména Městský výbor v Praze, kde už byli civilní zaměstnanci znalí věci. Nám tehdy fandil jeden z nich, Zdeněk Med, který byl u zrodu družby se zmíněným Barkas klubem a pomáhal nám i při prosazování některých našich akcí, zejména Rallye Praha, jejichž pořádání bylo vázáno na souhlas svazarmovských funkcionářů.

   Na závěr mi dovolte jednu poznámku: když jsme zvonili klíči na Letenské pláni, měli jsme představy, jak bude naše činnost o mnoho snazší v podmínkách svobodného státu a jak nás bude vedení Bílé labutě podporovat. Velmi jsme se však mýlili, neboť v celé společnosti zavládl podle mého názoru jako hlavní hnací motor zájem o to, vydělat co nejsnáze co nejvíce peněz, a do toho naše činnost v obchodním domě po jeho privatizaci jaksi nezapadala. My jsme totiž nikdy nedělali akce pro peníze do kapes členů - ti za svou mnohdy velmi obětavou práci nedostávali žádnou finanční odměnu. Skončilo to tím, že jsme byli z Bílé labutě „odejiti“ a zůstal nám jen tradiční název, kterého jsme nechtěli ani poté vzdát. Ani obnovený Autoklub republiky československé, u jehož zrodu jsme v roce 1990 byli, nám moc nepomohl a museli jsme si pomoci sami, což se však nutně neobešlo bez určité komercionalizace zejména při pořádání tradiční „Večernice“. A tak plynula léta, stárli jsme a stárneme, a pokud jde o mou nepatrnou osobu, zbývají mně už jenom vzpomínky, o něž jsem se snažil s vámi podělit.

Váš dlouholetý předseda Autoklubu Bílá labuť a dnes ještě jeho předseda čestný

Dr. Vladimír Treybal