Michal Kužel: „Postavíme nové mitsubishi!“

Jednou z nových tváří na tratích závodů do vrchu seriálu EDDA Cupu je letos Michal Kužel. Se svým nepřehlédnutelným modrým lancerem se už při svém třetím startu dočkal vítězství, když ovládl nedělní etapu ještědského podniku. Hned v nadcházejícím bečovském závodě však těžce havaroval a sezóna pro něj předčasně skončila. Naše setkání jsem situoval symbolicky do čejetické hospůdky U Kepkeho. Už proto, že právě v Čejeticích bydlí dva ze tří Michalových mechaniků. Ani jeden se však našeho setkání nezúčastnil. „Je pátek a tak jsou snad všichni v práci. Asi se také nechám zaměstnat,“ začíná naše povídání Michal a já se tedy rovnou ptám, jaké je jeho povolání.

„Máme autodílnu ve Střížovicích kousek od Mělníka. Vozíme auta především z Anglie, ale i z dalších evropských zemí. Moc států, ze kterých jsme neměli auto, už není. Pak je rozebíráme na díly. Věnujeme se tomu osmým rokem s čejetickým Tomášem Barákem. Známe se už od základní školy. Právě on mě seznámil se svým sousedem z Čejetic Tomášem Prokopcem. Ten mě po závodech doprovází jako mechanik. Poděkování patří též mé přítelkyni Vlaďce. Ta se na závodech tradičně stará o celkové zázemí i tankování auta.“

Jak se vůbec zrodil nápad postavit vrchařského lancera?

„Mým velkým kamarádem je dolnobousovský Petr Svoboda alias Freeman. Jeho táta Martin jezdí už léta autokrosovou divizi Touring a já mu dělal rok mechanika. Následně jsem byl u toho, když Petr začal stavět vrchařskou fabii s pohonem všech čtyř kol. Tím ve mně probudil touhu splnit si svůj dětský sen a vlastnit rovněž své závodní auto. Ostatně můj táta kdysi jezdil autokros a také dělal dlouhá léta mechanika Jirkovi Bartošovi. To bylo ještě v době, kdy se týmové garáže nacházely v Kosmonosích pod dnešní Galateou. Strejda Bohouš je zase dlouhá léta předsedou novopackého autoklubu. Já se narodil v Jičíně, ale dětství jsem prožil přímo ve Štikově, tedy Mecce autokrosu. Tím jsem byl asi k motoristickému sportu předurčen. Od malinka jsem toužil po lanceru, kterého jsem měl pouze v civilní verzi. Využil jsem tedy Freemanových zkušeností a rad a pustil se také do stavby. Můj lancer je takový mix. Karosérie je „devítková“, motor „šestkový“ a převodovka „pětková“. Prostě křížem krážem generacemi. Rozhodl jsem se ho tedy uvést jako EVOVIII.“

Do sezóny jsi vstoupil až v její polovině. Proč?

„Po dostavbě auta jsme ho vyrazili vyzkoušet na královéhradecký Czech Ring. Zde se po pouhých šesti kolech kousnul zadní diferenciál a přetrhlo to i kardan. Po výměně těchto věcí jsme absolvovali krátký test kolem dílny. Po kilometru se však pro změnu rozlétl přední diferák. Když jsme to dali opět dohromady, vydali jsme se do Mostu. Zde se po několika kolech projevila závada na olejovém systému a bylo po motoru. Takže ačkoliv jsme původně chtěli začínat sezónu Zbraslaví, úplně prvním opravdovým závodem nakonec bylo až Vrchlabí. Tam auto osazené novým motorem konečně fungovalo. Přes počáteční skepsi mé rodiny jsem tedy dokázal jí i sobě, že za pomoci několika přátel dokážeme něco vytvořit a postavit závodní vůz.“

Hned ve třetím podniku jsi stanul na nejvyšším pódiu.

„Po Vrchlabí následovaly Prachatice a Ještěd. Zde jsem se v neděli dočkal mého premiérového vítězství. Napomohla mi k němu především souhra náhod. Ty hrály v můj prospěch a naopak nepřály soupeřům. Tomáš Košek havaroval hned po startu druhé jízdy. Tomášovi Kučerovi se na startu rozlétl diferenciál. Lukáš Kubíček zase trefil retardér a vyfasoval penalizaci. Bylo to Waterloo hlavních favoritů. Snažil jsem se tedy jet rychle, ale zároveň s rezervami. Nakonec to dalo první místo před Bazym a Lukášem.“

Zmiňuješ jména tvých soupeřů. Jaké mezi vámi panují vztahy?

„Závodím sice teprve krátce, ale už za tu chvíli musím ocenit přátelské vztahy v naší kategorii E+2000 i celém EDDA Cupu. Až mě překvapilo, jací pohodoví lidé zde jsou. S kýmkoliv jsem se dosud bavil, měl jsem dobrý pocit. Líbí se mi, že dole na startu jsme sice soupeři, ale nahoře si popovídáme nejen o závodech, ale naprosto o všem. Hodně zvědav jsem byl třeba na Tomáše Kučeru, který je proti nám, coby předseda představenstva pivovaru Svijany, úplně v jiné pozici. Poznal jsem, že to není žádný náfuka, ale skvělý a pohodový člověk. A navíc velmi kvalitní pilot. Skvělá je rovněž organizace. To jsem měl možnost zažit na vlastní kůži po mé nehodě.“

Zmiňuješ bečovský karambol. Co se stalo?

„Dal jsem totální ránu. Za startem byl jakoby pravotočivý vracák, pak rovinka s vlásenkami, levá, pravá, odbočení do levé a hned další levá. Rovinka nahoru do kopce se držela pod plnou „čtyřkou“ a také následné odbočení vyžadovalo plný plyn. V další levé mi auto uteklo, pravou zadní stranou zavadilo o svodidlo a už to šlo – ruce se mi zamotaly do „vánočky“, chvíli jsem bojoval, ale po několika metrech ulítlo auto nalevo do příkopu. Tím se odrazilo, ve vzduchu se otočilo na střechu a dopadlo na svodidla. Ani jsem si nemohl trať zpětně projít. Byl jsem totiž odvezen záchrankou do karlovarské nemocnice, kde jsem strávil dva dny na pozorování. Utrpěl jsem lehký otřes mozku, měl jsem naražená žebra a namoženou krční páteř. Takže nic vážného.“

Jak velké byly škody? A nakolik to ovlivní tvoji další kariéru?

„Musím přiznat, že po spatření vraku auta se mi zalily oči. Lancer je na odpis. Moc použitelných věcí nezbylo a jsme zralí na stavbu nového auta. Když jsem ležel ve špitále, přemýšlel jsem, jestli raději závodění nenechat. Strach jsem měl i z postoje rodiny. Obával jsem se, že už si nebude přát, abych závodil. Dopadlo to však přesně naopak. Rodina mě podpořila a slíbila mi pomoci postavit nové auto. S tatíkem už máme v hlavě, jak připravit nové, konkurenceschopnější auto na příští sezónu. Jisté každopádně je, že to bude opět mitsubishi.“

K mitsubishi máš evidentně vřelý vztah. Jak jsi na tom s jezdeckými vzory?

„Od malička jsem sledoval především soutěže. Obdivoval jsem Tommiho Mäkinena s mojí srdcovou EVO VI a samozřejmě Colina. Strašně se mi líbila také éra kultovní skupiny B. Soutěže jezdil také náš společný kamarád Miloš Vágner. S ním jsem se seznámil během mé brigády ve Škoda Motorsport. Vzpomínám na něj jen v dobrém. Byl to vždy naprosto pohodový člověk a skvělý odborník. Kdykoliv jsem za ním přišel s nějakým problémem, vždy našel řešení. Byl to pro mě zároveň kamarád a jezdecký vzor. Z vrchů mi pak padl do oka Tomáš Košek. EDDA Cup je sice považován za seriál amatérských závodů, nejen on se však může bez problémů měřit s těmi nejlepšími na jakékoliv úrovni.“

Vlastimil Resl

Foto: Robert Balcar  a Ota Breitkopf