Minikárový klub, reprezentující AMK Škoda Mladá Boleslav, je už léta v České republice tím nejpočetnějším. Když jsem před Vánoci potkal Michala Šimůnka, jehož syn Jan je jednou z největších osobností týmu, pochlubil se, že mezi členy jsou také potomci bývalých či současných soutěžáků. Na téma pro zajímavé povídání tak bylo zaděláno a jeden lednový páteční večer za mnou s Michalem do restaurace Rožátov dorazili Jan Slavík a Jaroslavové Kastner a Starý. „Pánové jsou prostě od fochu,“ usmívá se Michal Šimůnek. „Ale ty děti můžeme také zmínit,“ pokračuje a odpovědí mu je: „Nemělo by to být hlavně o nich?“ A tak se ptám, jak se loni mladoboleslavským dařilo.

M. Šimůnek: „Loni jsme domácí republikový titul nezískali. Náš Honza však vyhrál evropský pohár v kategorii M4 (kategorie od sedmnácti do jednadvaceti let, pozn. autora). To má také velkou hodnotu. V republice skončil druhý, stejně jako Eliška Slavíková v „em dvojkách“. V těch závodí děti od osmi do dvanácti let. Též vyhrála mladoboleslavský pohár. A také Tomáš Starý skončil – tuším – na pódiu.“

J. Starý: „To ani nevím.“

M. Šimůnek. „To je otec.“

J. Starý: „Omlouvám se za zlozvyk z rallye, kde veškeré počty byly vždy na mitfárovi. Mně stačil dobrý pocit z jízdy. Výsledek se pak většinou dostavil.“

J. Kastner: „Mě musí stačit jen ten dobrý pocit z jízdy.“

M. Šimůnek: „Koukám do výsledků. Tomáš je vicemistr. A to jak v Evropském poháru, Poháru České republiky i Mistrovství České republiky. K tomu je potřeba dodat i nejlepší výsledek Petry. Tím bylo čtvrté místo v Evropském poháru. Vyloženě minikárovou rodinou u nás v klubu je ta Středova. Táta Martin jezdí odmala, stejně jako jeho synové Adam (M2) a Fanda (M1). O nich ještě uslyšíme. Na památku jejich dědy, který nemohl chybět na žádném závodě, jezdíme každé jaro Memoriál Josefa Středy. A to více jak dvacet sezón odjezdil v minikáře i Martinův bratr Lukáš.“

Jak se vlastně potomci soutěžáků dostali k minikárám?

M. Šimůnek: „Ať začne ten nejslavnější.“

J. Starý: „Nejslavnější? Spíše nejstarší. Za vše může strejda Slavíků. Lanařil mě asi pět let. Pak jsme zavítali na bohnickou akci Legendy, kde děti viděly minikáry. Svezení s nimi se jim zalíbilo natolik, že bylo rozhodnuto. Začínali jsme předloni. Debut nastal v Sudoměři. Všichni tvrdili, jak bezpečný sport to je. No a mladej hned při první jízdě zahučel pod skálu, kde ho naštěstí chytil již zmíněný „strejda Středa“. Byl přemotivován a okamžitě chtěl zvítězit. Pak sice byl pokornější, nicméně divoká krev v něm koluje pořád. Tomášovi bude devět a Petře dvanáct. Letos se tedy setkají ve stejné kategorii.“

M. Šimůnek: „První rok je většinou potřeba protrpět. Málokomu se podaří být hned vepředu.“

J. Kastner: „Matěj sledoval už moje závodění. Táhlo ho to k autům jako takovým. A jelikož jsem dlouholetým kamarádem Honzy Slavíka, dostali jsme se k minikárám. Zaujalo nás, že je to především o jezdci a na rozdíl od disciplín s motorem zde nevládnou finance.“

J. Slavík: „My poprvé minikáru viděli na nějakém vyhlášení před sedmi lety. Patřila Šimůnkovým. Jelikož soutěže nejdou dlouhodobě finančně utáhnout, začal nekonečný příběh jménem minikáry. Za celou tu dobu jsme vynechali jediný závod. Hned v naší úvodní sezóně. Tehdy dědeček s babičkou měli zaplacený víkend, kam děti musely jet.“

V čem spočívá kouzlo minikár?

J. Starý: „Skvělé je, že na trati jedeš sám, bez kontaktu se soupeři. Stejně jako v rallye. Nikdo do tebe nebouchá jako v rallycrossu nebo autokrosu, kde máš mnohdy zničené auto hned v první zatáčce. Minikáry jsou výhradně o hlavě a jezdeckém umění. Pod to se klidně podepíšu. A také trať je stejná pro všechny. Ne jako v rallye, kde ti první vytahají ostatním na trať bordel.“

M. Šimůnek: „Samozřejmě vyjma toho, když zaprší. To pak najednou ztratíš parník.“

J. Starý: „Minikáry jsou zajímavá disciplína. Nemají motor, převodovku, tlumiče – tedy věci, na které se v ostatních disciplínách mnozí vymlouvají. To tady odpadá. Nějaký rozdíl dělají maximálně pneumatiky. Ale to až od vyšších kategorií a navíc nestojí tolik.“

J. Slavík: „Dalším plusem je pohodová atmosféra. Někdo to pochopí dříve, někdo déle, nicméně opravdu nemá smysl házet si klacky pod nohy. Na trati jsme soupeři, v depu kamarádi.“

Jak nákladný je minikárový sport?

M. Šimůnek: „Asi největší položku tvoří cestování a ubytování. Pokud tedy preferuješ hotely před karavany nebo stany. Jeden domácí závod se dá pořídit okolo tisíce korun. Ten evropský pak vyjde zhruba na deset tisíc. Ale to je víceméně právě kvůli projetému palivu.“

J. Starý: „Ve srovnání s rallye mi nepřipadá ani tak nákladný jako náročný na cestování. Já nesnáším páteční ucpané silnice a tak většinou jezdíme na závody až v sobotu ráno. Někdy je to každopádně na knop.“

J. Slavík: „Nemá smysl ani řešit nějaké sponzory. Koho ostatně zajímá minikárový titul? Sponzory a mechaniky jsou tak vesměs rodiče. Ale z normální výplaty se nechá bez problémů závodit.“

J. Starý: Možná přijde doba, kdy i minikárový titul bude něco znamenat. A to nejen v té naší minikárové rodině. Jsou tu talentované děti, které by si určitě chtěly vyzkoušet motorovou disciplínu a až přijde čas, možná my zrovna zvládly nahradit naši současnou špičku.“

S jakými ambicemi se chystáte na letošní sezónu?

M. Šimůnek: „Náš klub má za sebou již více než čtyřicet let své existence. Za celou tu dobu máme největší počet jezdců – pětatřicet. Je příjemný pocit, když na závodě je z devadesáti startujících dobrá třetina mladoboleslavských. Zastoupeni jsme ve všech kategoriích. Budoucnost klubu je tedy zajištěná. Těšíme se na získávání dalších úspěchů a titulů. A také na příchod dalších jezdců. Pro ty nové, kteří si chtějí tento sport nejdříve vyzkoušet a nepořizovat rovnou vlastní minikáru, máme k dispozici tři půjčovací. Případní zájemci mě mohou kontaktovat na emailové adrese michal.sim@seznam.cz.“

Vlastimil Resl, www.ewrc.