O prvním dubnovém víkendu proběhla v Praze a Středočeském kraji událost, jaká tu ještě nebyla. Po složité organizační práci mohla vypuknout akce především pro bývalé úspěšné závodníky, krásné historické automobily a fandy automobilového sportu. Pod záštitou primátora hl. m. Prahy, MUDr. Bohuslava Svobody, se uskutečnil Rallye Praha Revival. Podnik byl v motoristické veřejnosti a hlavně mezi přihlášenými už netrpělivě očekáván. Jen málokde, v podstatě nikde, není u nás možnost vidět pohromadě tolik vynikajících motoristických sportovců a jejich nabroušených krasavců.

 V pátek odpoledne se podle zvláštního ustanovení začaly sjíždět nedočkavé posádky k přejímkám do radotínského učiliště. Na nádvoří začalo být brzo živo. Potkávali se staří známí, někteří po dlouhém čase a tak bylo o čem vyprávět. Přes halasnou náladu, ale bylo vidět mírnou nervozitu a napjaté očekávání, co si na účastníky připravili pořadatelé v čele s Edou Paterou. Na formální přejímce každá posádka obdržela po páru památečních triček z rukou Petra Dvořáka, na technické přejímce technický komisař definitivně potvrdil zařazení přihlášených vozidel do jedné ze čtyř vypsaných tříd. Na rozpravě, byly jezdcům vysvětleny nejdůležitější zásady, kterými by se měli řídit po následující tři dny. Do rozpravy vjela s menším zpožděním způsobeném dlouhou cestou z Bratislavy posádka Jozef „Dodo“ Studenič- ing. Arpád Horváth s na vleku naloženou soutěžní škodovkou. V určený čas si spolujezdci vyzvedli itinerář a jízdní výkaz připravené Pavlem Šubrtem a vyrazili na Staroměstské náměstí ke slavnostnímu startu, který připravil Petr Kotek. Na památném místě naší historie se seřadilo celé startovní pole 120 přihlášených automobilů. Přihlížející diváci i zahraniční turisté, které zaujala zajímavá podívaná, vytvořili nádhernou atmosféru a naši soutěžící jim připravili nesmazatelný zážitek a pastvu pro jejich fotoaparáty a videokamery. Cizí turisté si vybrali vždy svou značku a jí fandili. Ruské turisty konsternoval Petr Ungrád, když z Moskviče vystoupil v masce Vladimíra Iljiče. Němce rozparádil Wartburg posádky Aleš Hodouš – Pavel Šlemín, pár Švédů se stalo fanoušky Pavla Paulika startujícího na Saabu. Asi nejvíce obdivovatelů získala krasavice modrá „alpinka“, Renault Alpine A 110 Tomáše Cmírala. Po slavnostním startu se posádky vydaly do radotínského učiliště k první zvláštní zkoušce. Zde již mohli závodníci při boji o body poprvé ostřeji sešlápnout plyn. Zde byla nejrychlejší posádka miníka Beneš- Meloun. O tom, že je na Show Sections Jiří „Radar“ Beneš hezky rychlý, ukázal už na podzimní Berounce, teď se ovšem ukáznil na přejezdech, které absolvoval jen s jedním selháním. Na učilištní zkoušce si nízké příděly trestných bodů, přepočítávané z dosažených časů připsaly i posádky Šipka – Šipka (Fiat 124 Abarth), Žáček – Žáček (replika Audi Sport Quattro S1) a Štolfa – Weishaupt na nenápadné Škodě 130 L. Po zvláštní zkoušce čekala již noční etapa, která zavedla závodníky do křivoklátských lesů. Zpestření v podobě úseku s nutností dodržení předepsaného průměru zamotalo nejprve hlavu spolujezdcům, kteří museli nejprve vypočítat čas, za který musela posádka do průjezdní kontroly dojet a pak řidičům, kteří museli své choutky držet na uzdě. Asi nejvíce zabrnkala na nervy tato zkouška ostřílenému závodníku Marcelu Tučkovi, ale brzo vášně odpadly a na tvář se mu vrátil úsměv. Itinerář tedy zavedl závodníky do křivoklátských lesů, kde si na desetikilometrovém šotolinovém úseku v temné noci a hlubokém lese pamětníci mohli vzpomenout na svá mladá léta, kdy takovéhle úseky k soutěžím patřily, jen tenkrát měli ostřejší zrak. Na přejezdu ovšem došlo k zavrženíhodné situaci. Při přejezdu mezi Úhonicemi a Nenačovicemi někdo, zřejmě ustrnulý někde ve vývojovém stádiu měňavky, nejprve házel na silnici klacky, nejhorší ovšem bylo, že prohodil cihlu předním oknem vozům Miroslava Hoška a Václava Farky. Mirek startoval poprvé na Rallye Berounka v r. 1974, k jeho největším úspěchům patřila vítězství ve třídě na Rallye Škoda a Valašská zima, po ukončení kariéry v r. 1992 se věnoval s Ivanem Bradáčkem startům v rally pravidelnosti historických automobilů, vždy za AMK Praha Žižkov. Václav byl za své osmileté kariéry v rallyekrosu několikrát členem reprezentačního týmu a na RPR mu spolujezdce dělal Pavel Zajíc v minulosti úspěšný závodník s Trabantem. Takto si nynější kapelník folkové kapely Nezmaři svou premiéru na spolujezdeckém sedadle nepředstavoval, notabene v den svých narozenin. Ke cti oběma posádkám slouží, že nevzdali a pokračovali v soutěži. Malou náplastí jim bylo vrácení části ze startovného (3 a 2 tisíce) pořadatelem. Přivolaná policejní hlídka už nic nevyšetřila… Do postele se posádky dostaly vlastně už v sobotu.

Dlouhému spánku se ovšem oddávat nemohly, neboť již v devět hodin už čekal první posádku startér, aby ji vypustil do dalšího závodního dne. Z Radotína posádky vyrazily na Dlouhou Lhotu, kde je čekal první ze tří naplánovaných průjezdů. Na betonové ploše byl vytyčen poměrně rychlý okruh, který měly posádky absolvovat dvakrát, ovšem zpestřený kropenou kluznou plochou. Posádky se za velkého zájmu diváků vypořádávaly s nízkým koeficientem tření s různým úspěchem. Zde se nejlepším časem blýskl Ondřej Lorenz na Audi Quattro. Nízký počet bodů si opět zapsaly posádky Šipka – Šipka a Žáček – Žáček. Překvapili ovšem Josef Čermák sen., otec střelce Pepíčka Čermáka, navigovaný Petrem Vejvodou, zkušeným spolujezdcem, navigoval např. J. Trojana, R. Nešpora, J. Čermáka jn. a sám si to i za volantem vyzkoušel, jehož Escortu „Dogbone“ zřejmě beton velmi zachutnal. Mnoho posádek se k cílové stopce přiřítilo s pusou od ucha k uchu. Neoficiální soutěž o nejvysmátější posádku vyhrála absolutně posádka Jaroslava a Zdeny Rajchmanových. Jarda si kvůli této akci pořídil Forda Escort Mk. II a rozhodl se víkend si řádně užít. Příznivci historie byli před startem trochu zklamáni, když zjistili, že Jarda nestartuje s Wartburgem, s kterým nastavoval nové limity fyzikálních zákonů, dokonce s ním vyhrál třídu třináctistovek v celkovém hodnocení Alpe-Adria Cupu 1985, ale „jen“ se sériovým Escortem, po jeho několika náletech do zatáček ovšem ke své spokojenosti zjistili, že je úplně jedno, s jakým autem Jarda jede! Z Dlouhé Lhoty zamířil pestrý had soutěžních automobilů na letiště v Tlusticích. Zde se velmi dařilo posádce Januška – Černý na Škodě Rapid. Hezky jeli opět Žáček – Žáček, ale i Miloš Lang- Ota Lang na replice světově úspěšného továrního závodního speciálu Ford Escort z let 1975- 1981. Po následném druhém absolvování polygonu, kde již posádky věděly, co je čeká a všichni ještě zrychlili, se vydali na Orlík na oběd. Z terasy restaurace se sice naskýtal uklidňující pohled na hladinu přehrady, dojímavý moment ovšem nastal, když Tomáš Hank přiznal, že jen díky RPR vidí poprvé orlickou přehradu na vlastní oči, ale posádky stejně myslely na následující úseky. Čekala je zkouška na pile Jablonná, nejvíce připomínající klasickou erzetu. Zde například potvrdila své postavení posádka Vlastimil Suk, jr. – David Belko na Suzuki, Vlasta je úspěšný jezdec závodů do vrchu, získal i hodnotná umístění při startech v nezávislých rallye, tentokrát si ovšem vedle něj odbyl debut jeho švagr David Belko. Po pile následoval poslední návrat na Dlouhou Lhotu, tentokrát již bez kluzných ploch. Opět mohli diváci vidět mnoho rozevlátých, ale i rychlých průjezdů. Zastavením posledního vozu na před cílovou stopkou se naplnil závodní program druhého dne. Následoval už jen přejezd podle itineráře do poslední časové kontroly u hotelu na Živohošti. Zde po odevzdání vozů do UP vypukla zábava. Líčení zážitků ze soutěže střídalo vzpomínání na doby nedávno minulé i vzdálenější a na povrch vyplouvaly i vzpomínky jednak již polozapomenuté, ale také, a mezi závodníky tomu nemůže být jinak, takové, které připadají ohromně humorné všem okolo, jen samotným aktérům při nich do smíchu moc nebylo. Na Živohošti se se soutěží bohužel rozloučily dvě skvělé posádky. Předčasný odjezd již předem avizovala slovenská posádka Jozef „Dodo“ Studenič – Arpád Horváth. Pořadatelé velmi ocenili, když tato posádka přijala pozvání a opravdu přijela. Dodo je velká postava slovenského a československého motosportu, byl mimo jiné historicky nejmladším držitelem 1. výkonnostní třídy v automobilových soutěžích v ČSSR a nyní je prý nejmladším důchodcem. Tento multišampión, jen slovenských titulů má sedmnáct, kromě toho i nějaké československé, rakouské a titul mistra sportu, přivezl spolu s Arpádem Horváthem, rovněž velmi úspěšným závodníkem na okruzích, vrších i soutěžích a taktéž sběratelem mistrovských titulů, hezkou Škodu 110 rallye z roku 1972. Sice této sympatické posádce trochu trvalo, než se zorientovali a pochopili ducha akce, ale nakonec odjížděli spokojeni a snad je příště uvidíme zase. Dodo naznačoval něco, že teď, když už ví, o co jde, přiveze i jiný vůz. Nám se ale autentická škodovka slovenské posádky líbila. Naopak rozladěný odjížděl známý pilot neméně známého slušovického Agroteamu Pavel Valoušek, slavný jezdec, který se pyšní čtyřmi mistrovskými tituly, se spolujezdcem Pavlem Kovářem, kteří na Revivalu startovali s originální slušovickou stotřicítkou. Charakter Revivalu zřejmě nenaplnil jejich očekávání a tak se rozhodli skončit předčasně. Ostatní posádky společně s pořadateli rekapitulovali právě uběhlý den, ale hlavně se vzpomínalo, kdyby posádky nemusely v neděli ráno na start třetí etapy, možná by seděli a měli o čem povídat ještě teď.

 Nedělní program začínal v devět hodin startem první posádky od hotelu vstříc dalším kilometrům. Ze Živohošti to do Sedlčanské kotliny není daleko a tak závodníci zamířili nejprve tam. V rallyekrosovém areálu se nejlépe cítili bývalí rallyekrosaři, Tom Kotek, dvojnásobný mistr Evropy, V. Farka, Petr Fürst, ale třeba i Petrem Daníčkem představený automobil, jehož geny vedou k předčasně zesnulému Mirku Šefrovi. Petra navigoval opět známý motoristický publicista a fotograf Jindřich Lasík. Petru Fürstovi se v kotlině opravdu vedlo, v prvním průjezdu zde zaznamenal na sériovém Audi Quattro nejrychlejší čas společně s Vladimírem Bergerem na Š 130 RS a Tomášem Klokočníkem na Ladě VFTS, při druhé návštěvě ještě zrychlil a nejrychlejší čas si nechal sám pro sebe. Mezi sedlčanskými Show Sections se ještě závodníky čekalo kroužení na divišovském plochodrážním oválu obohaceném o slalomový miniúsek. Na krátkém oválu nebyly rozdíly v časech moc velké, ten nejlepší naměřili časoměřiči posádce Daníček – Lasík. Plánovaná závěrečná zkouška v učilišti musela být zrušena, neboť se ukázalo, že asfaltový povrch účelových komunikací není ochoten snášet nápor závodících automobilů.

 Po příjezdu do Radotína se tedy už jen čekalo na sečtení trestných bodů, po kterém celý podnik korunovalo vyhlášení výsledků. Byl oceněn i nejvzdálenější účastník, kvůli startu na Revivalu a setkání s dávnými přáteli z nynějšího bydliště, z Los Angeles přiletěl Václav Ulrich, účastník původních ročníků Rallye Praha. Přihlášené vozy soutěžily ve čtyřech kategoriích. Sériové šestnáctistovky vyhrála posádka V. Suk jr. – D. Belko, obsahově silnější třídu opanovala posádka Lukáš Opalecký – Markétka Andělová, kteří spolu jeli poprvé a nejenže vyhráli svou třídu, ale byli i nejlepší v neoficiální absolutní klasifikaci, která se ovšem na Revivalu nevyhlašuje. Startovali na voze Opel Kadet GSI připravovaný Scuderií Strašnice. Lukáš je pravidelným účastníkem Edda cupu, ale na velký úspěch si počkal až na Revival. Upravené šestnáctistovky vyhrála mladoboleslavská posádka Vladimír Berger – Zdeněk Petera. Ti spolu strávili prvních šest let Vláďovy úspěšné a bohaté kariéry zahrnující i úplně první starty soutěžního favorita a úspěšné absolvování soutěží započítávaných do mistrovství světa. Poháry za první místo v silnější třídě upravených automobilů získali Pavlové Šofr a Ryšánek. Do rozsáhlé sbírky úspěchů získaných po celé Evropě nejprve na vozech Škoda a pak po krátkém intermezzu se Subaru, na několika typech Fordů tak Pavlu Šofrovi, po 12 letech opět navigovanému neméně úspěšným a zkušeným Pavlem Ryšánkem, přibyl další pohár.

 Poháry byly tedy rozdány, závody skončily. V průběhu tří dnů samozřejmě došlo i k neočekávaným událostem i chybičkám, které se organizátoři pod vedením Edy snažili rychle řešit ke spokojenosti soutěžících. Z ohlasů po vyhlášení je snad možno usuzovat, že se akce líbila i počasí se vydařilo nadmíru, jakoby i sluníčko bylo zvědavé na legendární postavy našeho motoristického sportu. Až se tedy organizátoři vzpamatují z maratónu, jakým RPR pro ně byl, začnou zřejmě připravovat další akci. Vidět třeba legendárního spolujezdce Lubislava Hlávku, jak dobíhá s kartou do časovky, jen aby stihl předepsaný čas se stejným nasazením, jako by se snad jednalo o časovku Rallye Monte Carlo, nebo slyšet poděkování od lidí o kterých jsme jen četli ve Světě motorů a vidět jiskry nadšení v jejich očích, to jsou momenty, pro které stojí za to překonat nejrůznější problémy a pokračovat dál. Smutné je, že řada problémů by ani nemusela být, kdyby se někteří přestali řídit zásadou „když nemůžeš pomoci, tak aspoň uškoď“, ale na to jsme už zvyklí. Ostatně hned v neděli večer po skončení už pořadatelé obdrželi mailem první přihlášku na Rallye Berounka Revival od Otakara Zenkla!

 Jarda Malík