Miloslav PONER: „Mistrovský titul slaví čtyřicátiny. Před čtyřiceti lety dosáhl na největší úspěch kariéry bělohradský automobilový závodník Miloslav Poner. Získal titul Mistra ČSSR v závodech automobilů do vrchu v té době nejpočetnější třídě A2 1150 se Škodou 110 R.

„K motoristickému sportu mě přivedl můj otec, který jezdil řadu let motokrosové závody a soutěže enduro. Dodnes o jeho kariéře vypovídají trofeje, které na motocyklových závodech získal. Navíc jsem se vyučil automechanikem a začal jsem pracovat v bělohradském autoservisu,“ zahajuje své vzpomínání za závodnickou minulost Miloslav Poner.

Ve své kariéře, která trvala od roku 1975 do roku 1983, jste až na několik startů s legendární Škodou 130 RS, startoval s populárním kupátkem.

„To první jsme zakoupili v Mladé Boleslavi v prodejně Drupolu a do premiérového závodu jsem odstartoval na trati Náchod – Babí. Obsadil jsem šesté místo, ale auto moc nejelo. Proto motor dostal dvojitý karburátor a prošel dalšími úpravami, včetně zajištění lepších disků a pneumatik, což se projevilo pozitivně už na druhých závodech v České Třebové, které jsem vyhrál. To se mi podařilo i v nedalekých Hořicích a stříbrný věnec jsem vybojoval v první sezóně i v Poličce.“

Znamenalo to celkové čelní umístění ve třídě B5 a postup do Mistrovství ČSR a tím přibyli noví soupeři, nové tratě, kvalitnější technika.

„Koupil jsem karosérii kupátka z tenkého plechu od továrního soutěžního jezdce AZNP Vrchlabí Vlastimila Havla, což se projevilo zejména na váze závodního speciálu. Vyhrál jsem závody v Rožnově pod Radhoštěm, kde se jelo na směrem Tanečnici, i v Náchodě. Druhé místo se mi podařilo získat na trati Holín – Prachov a postoupil jsem do finálového závodu Mistrovství ČSR 1976 na Záskalí.

Zisk první výkonnostní třídy pro sezónu 1977 znamenal start v Mistrovství ČSSR. Opět nové tratě a noví soupeři, včetně reprezentantů. To už se na přípravě motoru podílel novopacký specialista Milan Junek.

„Nejbližšími závody byla Vyskeř, která zpravidla zahajovala sezónu a Záskalí u Liberce, ale jinak jsme s týmem jezdili poměrně daleko – Jiřetín za Mostem a dva závody na Slovensku – Zvolen a mezinárodní pezinská Baba. Nejvíce se mi dařilo tento rok na Záskalí, kde jsem byl čtvrtý. Mými soupeři byli například Michl, Fešárek, Syřiště, Sivík, Zezulka nebo Válek .“

Další posun nastal v sezóně 1978, kdy jste poprvé vyhrál závod Mistrovství ČSSR, a to v Jiřetíně.

„Pomalu jsem si získával respekt mezi dlouholetými závodníky a již v roce 1979 se mi podařilo vybojovat titul vícemistra, když jsem získal druhé místo na Vyskeři, ale přední místa jsem si vyjel i ve Šternberku, Vsetíně, Jiřetíně a Zvolenu. Druhé místo ve federálu jsem zopakoval i v roce 1980, kdy mi na titul, který nakonec vybojoval Václav Syřiště, scházely pouhé tři body. Vyhrál jsem ve Vyskeři, druhý jsem skončil na Babě a ve Zvoleni. Zažil jsem i nepříjemnou havárii, která se stala až po projetí cílem na Záskalí u Hodkovic na d Mohelkou. Bylo po dešti, já najel v plné rychlosti na stružku vody a po minutí vzrostlého stromu jsem absolvoval asi šest kotoulů, naštěstí bez zdravotních následků.“

Vrchol Vaší kariéry přišel v sezóně 1981, kdy jste vybojoval mistrovský titul ve třídě A2 1150 ccm.

„Dařilo se mi hned od začátku sezóny. Po třetím místě z Vyskeře, jsem vyhrál na Babě a v Jiřetíně a také ve Vsetíně jsem stál na stupních vítězů. O titul jsem bojoval nejvíce se dvěmi slovenskými jezdci Julo Končekem a Jozefem Meskem. Nakonec se rozhodovalo na horké slovenské půdě ve Zvoleni. Zejména Mesko urputně trénoval a najížděl trať, co to dalo. To se mu ale nakonec vymstilo, protože doslova uštval motor. Mně stačilo druhé místo k zisku titulu. Radost byla veliká, ale člověk za tím musel vidět také to úsilí a přípravu, neboť jsme auto připravovali sami v garáži.“

V té době už jste také startoval v závodech na okruzích.

„Udělal jsem si okruhovou licenci a byl jsem jedním z těch, kteří závodili ještě na starém čtrnáctikilometrovém okruhu u Brna, dále v Havířově, Ostravě nebo Mostě. Dvakrát jsem také startoval na okruhu, který byl vytvořen ze silničního nadjezdu u Robous a obsadil jsem zde v roce 1980 druhé místo se stotřicítkou od Petra Doležala.“

Aktivní kariéra se pomalu chýlila ke konci a po kupátku přišla na řadu právě Škoda 130 RS.

„Závody se stávaly čím dál tím dražší záležitostí, udržel závodní speciál v konkurenceschopném stavu bylo stále těžší, a tak jsem poslední závody kariéry odjel v sezónách 1982 a 1983 se Škodou 130 RS. Za své úspěchy vděčím i partě doprovodného týmu, v němž se vystřídali Stanislav Menčík, Josef Puš, Vladimír Müller, Vladimír Petřík, josef Vonka, Radek Břízek a Milan Lelek. A samozřejmě výbornému a pečlivému motoráři Milanu Junkovi, který připravil špičkové motory také pro bratry Doležalovy, bratry Hankovy, Strništěho a další. Hodně mi také, hlavně se sháněním

sponzorů, pomohl pan Stanislav Čeřovský, díky němuž se na autě objevily reklamy TOS Kuřim, Projektový ústav SSM Praha, Kovošrot Praha, Narex nebo ČKD Elektrotechnika.“

Rychlá kola jste ale tak úplně neopustil.

„Naskytla se šance začít jezdit v nově vzniklé kaskadérské skupině autorodeo, v níž vévodil svým jezdeckým uměním ex-tovární jezdec Škody Karel Šimek. Šli jsme do toho s mým bratrem a začali trénovat hlavně jízdu po dvou kolech. Šlo to pozvolna – pět metrů, deset metrů a končili jsme až skoro na třech kilometrech na letišti v Hoškovicích. Museli jsme udělat tzv. přehrávky (jako hudební skupiny) a komise nás zařadila pod cirkusy a varieté. Během dvou, tří let jsme absolvovali desítky vystoupení například v Praze, Trutnově, Ostravě, Vysokém Mýtě, Liberci, Hradci Králové, Havířově nebo Mostě“.

Měla ta auta nějaké speciální úpravy?

Šéf skupiny prosazoval škodovky, což nebylo úplně nejvhodnější auto pro jízdu na dvou kolech, protože měly motor vzadu a lehké předky. Ostatní kaskadérské skupiny používaly vozy VAZ nebo Fird Anglia. Auta měla zavařený diferenciál, lehce nakloněné karburátory a na levý podběh jsme připevnili do kufru pytel s pískem.“

Když se zpětně ohlédnete, čeho si nejvíc považujete a z čeho jste byl nejvíce zklamán?

„Rozhodně si vážím titulu Mistra ČSSR i obou vícemistrů, ale také každého vítězství v závodech. Nejlépe se mi závodilo spíš na delších tratích, jako byla třeba pezinská Baba, nebo osmikilometrovém Šternberku. Dařilo se mi i v Jiřetíně, jehož trať měřila více jak pět kilometrů. A zklamání? Slýchali jsme, že až uděláte kvalitní výsledky, pojedete závody Mistrovství Evropy. To se nám povedlo, ale nic. Pak zase - sežeňte si peníze. I to se podařilo, ale na evropské tratě jeli z pověření funkcionářů nakonec jiní...“

A úsměvná historka na závěr?

Jednou jsme přijeli na nějaké závody a nedaleko nás zaparkoval v depu doprovodný autobus jeden brněnský závodník. Vystoupil, popošel dozadu a otevřel přepravní prostor, chtěl vykládat a zjistil, že závodní auto nechal doma...“

S Miloslavem Ponerem si povídal Pavel Vydra

Foto: archiv Miloslava Ponera a autora