Jaroslav Pelc: Ze sedadla spolujezdce z oblastek až po Mistrovství Evropy

První tři sezóny odjel Jaroslav Pelc s Petrem Šarochem. Nejvíce se jim dařilo při Rallye Toužim, Kavalier Sázava a Vysočinou.

"Moji první soutěží ,kterou jsem jel, byla Rallye Toužim. Pořádala ji STS v Toužimi a patřila do tehdejšího přeboru skupiny A. A musím říct, že to byl opravdový křest ohněm. Nad ránem před soutěží napadl sníh a o zábavu bylo postaráno. Já jsem začínal závodit s Petrem Šarochem a toto byly první závody nás obou. Byli jsme kamarádi již ze základní školy a oba nás to k autům a závodění hodně táhlo. Petr měl dar od "Pána Boha" k řízení a tak jsme se domluvili ,že on za volantem a já na „horkém sedadle“. Jeli jsme tuto soutěž se Škodou 100, kterou jsme si pro třídu A2-1000 sami postavili a připravovali v garáži. A tím to 7. 4. 1974 pro nás oba vše začalo."

Máš nějakou vzpomínku na začátky závodění?

"Vzpomínek za ta léta závodění je mnoho, ale ty z minulosti se s přibývajícím věkem vracejí stále častěji. Jedna z nejsilnějších se určitě váže i k naší první Rallye Toužim 1979. Hned na RZ-1 Třebouň-Dobrá Voda ležel všude sníh a strašně to klouzalo. My měli na autě obuté Barum OR-19, což byla guma spíše na šotolinu, než do zimních podmínek. Tehdy ten výběr pneumatik nebyl tak široký, a tak se závodilo na tom, co bylo doma v garáži. Milan Pospíšil, tehdejší šéf Střediska automobilového sportu při PAMK, nám těsně před startem této první RZ radil abychom jeli s rozvahou, neboť už plno posádek před námi havarovalo. No ale znáte to, my jsme přijeli závodit. Hned ve čtvrté zatáčce jsme byli ve škarpě, ale auto stále jelo správným směrem, a tak Petr držel plyn co to šlo. Já přestal číst a možná i dýchat. Vzrostlá jabloň se neúprosně blížila odpovídající rychlostí. Pak nás ve škarpě z ničeho nic něco nakoplo a asi pět metrů před onou jabloní auto vyskočilo zpět na silnici bez jediného šrámu a pokračovali jsme dál. To byla velká úleva. Pak už jsme se snažili jet trochu podle rad Milana Pospíšila a neslo to hned ovoce. Úmrtnost vozů v závodě byla značná a my se začali posouvat startovním polem až na páté místo ve třídě A-2 1000, což byl pro nás začátečníky výsledek tak trochu z říše snů.

Před koncem soutěže přišla moje školácká chyba. Před ČK jsme měli něco najeto a čekali jsme na „svůj čas“. Bylo to na návsi v obci Útvina. Byla zde i spousta známých a kamarádů, kteří se přijeli podívat na závody a také na naše výsledky. My plni dojmů z naší první rallye jsme to s nimi začali „rozebírat“. A byla z toho byla 1 minuta pozdního příjezdu do ČK. Tehdy za 60 trestných bodů, což byla velká porce. Páté místo bylo neúprosně pryč. Mě to ještě dlouho mrzelo a moc jsem se za to Petrovi omlouval. Soutěž jsme dokončili absolutně na 34. místě a na desátém ve třídě."

Kdo tě v první polovině kariéry z jezdců svými výkony zaujal a jaké jste měli rozpisy?

"Žádný velký vzor jsme neměli. Chtěli jsme prostě závodit. Na soutěže jsme se jako kluci jezdili dívat a vidět třeba Vladimíra Hubáčka s jeho Alpinou A-110 byl pro nás opravdu silný zážitek. Rozpis jsme si vytvořili s Petrem sami, ale základ byl klasický „desítkový“. Čerpali jsme z knih od Dalibora Janka jako třeba Horký volant a nebo Rychle a bezpečně. Stejně jsme

plno věcí ladili sami podle citu tak, jak nám to vyhovovalo. V té době jsem se díky náhodě potkal s Honzou Trajboldem starším. Úžasný člověk a později i můj velký kamarád. Pravidelně, když se svou manželkou Evou a svými dětmi Honzíkem, Ríšou a Ditou jezdili na svou chalupu v Krušných horách, zastavili se u nás v restauraci v Perštejně, kde jsem tehdy pracoval. Oba, jak Honza tak i Eva, nám vždy dobře poradili a mnohokrát i pomohli. Prostě jak říkám, moc fajn lidi, na které se nikdy nezapomíná."

Jaké byly tvoje oblíbené soutěže u nás i v zahraničí?

"Každá rallye má něco do sebe. Něco krásného, něco těžkého a něco záludného. Já mám dodnes velice rád dvě rallye -Šumavu a Český Krumlov. Miluji totiž Šumavu jako takovou. Je to krásný kus naší země, kus panenské přírody jako stvořený ke stavbě náročných a těžkých soutěží. A Český Krumlov, ten je Šumavě nadostřel. Vždy jsem se na obě soutěže moc těšil, i dnes se rád jedu podívat a zároveň držet palce, hlavně Ášínovi, ten mě hodně baví."

Navigoval jsi hodně dobré jezdce-Žateckého, Racka, Zelinku, Bergera, Pertlíčka, Blahnu a další. Jak se Ti s nimi jelo a jací byli?

"Posádku při rallye tvoří dva, jezdec a spolujezdec. Je to tedy svým způsobem týmová práce. Ti dva si musí vyhovovat a mít k sobě vzájemnou důvěru. Může se ale stát, že se potká špičkový jezdec a stejně tak dobrý spolujezdec a stejně to v autě nějak nefunguje, prostě si vzájemně nějak nesednou. I mě se to stalo. Potom je lepší jít od toho, jinak je to trápení na obě strany. Hrozně rád vzpomínám na Ládíka Zelinku. Moc dobrý jezdec, který měl navíc „Trajboldovic školu“. Za ta léta, co seděl vedle Honzy Trajbolda, si to uměl do rozpisu perfektně nadiktovat a navíc s minimem oprav. To uměl opravdu málo kdo. Číst jemu mě opravdu hodně bavilo. Jen pro dokreslení přidám příhodu z Rallye Tatry 1993: Přijeli jsme trénovat do Popradu o den později než všichni ostatní. A ouha, najednou jsme zjistili, že ten jeden den nedoženeme a nejen že nenatrénujeme, ale tři erzety jsme ani neviděli! A tak znovu pomohli Trajboldovi. Eva mi dala opsat svůj rozpis, já se zeptal jen na pár jejich zkratek a upravil je do „svého jazyka“. Ládík ten rozpis znal dokonale, byl vlastně totožný s tím, který používal sám jako spolujezdec Honzy Trajbolda. Problém byl vyřešen. Jen to chtělo od nás obou maximální soustředění a trochu opatrnosti. A jak to dopadlo? Ve třídě N 2000 jsme byli druzí, ve skupině N celkově také a v absolutním pořadí jsme byli šestí. A to i přes to, že od deváté erzety jsme jeli bez třetího rychlostního stupně v převodovce."

Ale ty jsi se zase posunul k dalším jezdcům.

"Krásné roky závodění jsem také zažil u Pertlíčků v Plzni. Závody započítávané do Mitropa Cupu byly super a zároveň to byla pro mě velká škola. Hlavně závody ve Slovinsku a Chorvatsku. I dnes po letech musím Jirkovi Pertlíčkovi poděkovat, že mě k tak krásným závodům přizval ke spolupráci. O pěkný konec moji spolujezdecké kariéry se postaral Tomáš Zelenka. Moc fajn člověk a hlavně velký pohodář. To „moje velké závodění“ jsme ukončili v roce 2005 při 27. Fuchs Oil Rallye Příbram a to pěkným dvacátým místem absolutně s „ropákovou“ Fabií TDI. Pak už následovalo jen několik společných startů v revivalech s jedním z mnoha klenotů, v našem případě Škody 130 LR v barvách Chemopetrolu Litvínov, kterou vlastní pan Ing. Ivan Nepraš z Ostrova nad Ohří a měl tu odvahu nám toto krásné auto zapůjčit."

Ve kterém autě se ti nejlépe závodilo?

Z těch mnoha aut, ve kterých jsem seděl, to byl jednoznačně Ford Escort Cosworth 4x4, tehdy v roce 1993 ještě bez restriktoru. No to byla pecka! Dnes je to veterán. Jediná spravedlnost je, že i ta auta stárnou jako my. Ten náš escort byl připravován v dílnách firmy Charouz-racing-systém a díky Ivanu Matouškovi a jeho mechanikům byl udržován celou sezonu 1993 v bezvadném stavu. Výsledky v tomto roce nepotřebují další komentář. Ta se nám s Ládíkem Zelinkou povedla a já ji považuji za tu moji NEJ."

Které úspěchy považuješ ve své kariéře za zásadní?

"Na to jsem už částečně odpověděl. Ale v těch úplných začátcích byl pro mne velkou motivací každý postup. Tehdy se závodilo trochu jinak než dnes. Systém rozdělení do oblastí a mistrovství ČSR a ČSSR byl určitě dobrý, i když často nemilosrdný. Měl jsi výsledky, šel jsi nahoru a tudíž postupoval. Neměl jsi výsledky, šel jsi dolů a sestupoval. To bylo na druhou stranu ale zárukou určité úrovně posádek v daném závodě na každém stupni. Tomu pochopitelně odpovídala i obtížnost daných rallye. Každý postup nahoru byl pro mne velkou motivací. Když jsem se potom „zabydlel“ v Mistrovství ČSSR a později v Mistrovství ČR, tak jsem se vždy snažil o co nejlepší výsledek. O tom to závodění vlastně je. Kterých výsledků si nejvíce cením? Je to, jak už jsem již uvedl Rally Šumava, Barum a Tatry, vše v roce 1993 s Ládíkem Zelinkou. Byla to pro mě SUPER sezóna."

Kdo z jezdců tě zaujal při jednorázových startech-Trajbold ml.,Trkal, Čermák, Pertlíček jr.?

"Ty tak zvané záskoky jsem neměl nikdy moc rád. Vím, že většina jezdců, tak spolujezdců tohle nemusí. Někdy je to ale nutnost, kterou ale já dvakrát nemusím. Úplně jiná zkušenost byla, když mne oslovil Jirka Pertlíček, zda bych si nesedl k tehdy „malému“ Jířovi, který chtěl začít závodit. To byla velká výzva. Jířa měl ale řízení auta v genech po tátovi a byl v totální pohodě. Okousané nehty měl v těch úplných začátcích jen Jirka starší. Pokaždé přišel s dotazem, zda Jířa poslouchá. A vždy mně říkal: " Když nebude poslouchat, tak mu hned jednu plácni“. To ale nebylo nikdy třeba. Učil se hrozně rychle a vyrostl z něj dobrý jezdec. Bylo to moc fajn a rád na to s úsměvem vzpomínám."

Neuvažuješ ještě o návratu, byť třeba jen do revivalů?

"Ne, to neuvažuji. Je mi tolik, kolik mi je (šestašedesát let) a člověk by měl mít nějakou soudnost. Nedávno přišla zase nabídka a shodou okolností zase od Pertlíčků. Je to velice příjemné, když si na vás někdo takto vzpomene a máte u něho „nálepku“ určité kvality ,ale už asi ne. I když nikdy neříkej nikdy..."

Sleduješ současnou českou nebo světovou rally?

"Jasně, sleduji každý závod českého mistráku a Mistrovství světa. Sleduji informace na eWRC a v televizi. Letos se určitě pojedu zase podívat na Šumavu, Plzeň a Pačejov a samozřejmě na Mistrovství světa, které se letos pojede poprvé u nás a ještě k tomu v mém milovaném regionu Šumavy."

Když porovnáš rallye osmdesátých, devadesátých let se současností?

"Každá doba má své a to platí i pro rallye. Ty dnešní jsou úplně někde jinde než v době, kdy jsem já začínal. Z tratí se vytratily průjezdní kontroly a zkoušky stálosti výkonu, které už i já znám jen z vyprávění. O výsledku už dnes rozhodují pouze časy z RZ, často jen desetiny a setiny vteřin. Ale kdybych si já ještě mohl něco přát, tak třeba zažít na vlastní kůži ty „velké“ Šumavy, Wiesbadeny a Vltavy, se spoustou kilometrů při nočních sprint etapách, spoustou bloudění na trati a spoustou únavy posádek z probdělých nocí. Tak to bych rád..."

Pavel Vydra

Foto: Jiří Rohlena, archiv Jaroslava Pelce a Pavla Vydr