Jak jsem si, ale vůbec, ani trochu nenaběhl…(balkánský cestopis), pokračování 

 Tak jsme nakonec vyrazili z chorvatského hlavního města k hraničnímu přechodu. Cestou jsme střídavě s Igorem probírali závody u nás a u nich a neustále se ujišťovali, že to na hranicích proběhne bez problémů, Ida B. to přece zařídila. S tím jsme taky zastavili u hraniční závory.

 Celník si vzal doklady a ptal se, odkud a kam, s čím a proč, Igor mu řekl, že nám prodal auto na díly, že si ho vezeme domů a že Ida B. o všem ví. Celník nás odstavil a nechal si to všechno zopakovat. Po chvíli přemýšlení nás poslal zpátky, že musíme vedle přes celnici pro kamiony, tam si máme zaparkovat a skočit si na spedici nechat si napsat jeden papír a můžeme jet. Jak řekl, tak jsme udělali.

   Eda s Igorem odešli do kanceláře, já jsem zůstal v autě. Asi po půl hodině mi už začala být dlouhá chvíle, ale protože Eda odešel i s mým pasem, já jsem zase měl klíčky od auta, nechtěl jsem odcházet, abychom se pak nehledali. Najedl jsem se, naučil jsem se všechny nápisy na okolních kamionech a po hodině už jsem fakt propadal panice. I vydal jsem se kluky hledat, po kratší exkurzi po rozlehlém přechodu jsem je našel celkem v dobré náladě před jednou kanceláří. Když jsem se ptal Edy, co se děje, odpověděl, že celou hodinu vypisují jeden papír, ale už je to skoro hotovo. A taky, že jo. Speditér nakonec vyrobil papír formátu A4 s asi šesti řádky textu, přišel celník, chvíli nad tím ještě mudrovali, předávali si ho z ruky do ruky a ve chvíli, kdy jsme už chtěli vyrazit k autu, jsme zjistili, že ten papír zmizel! Prostě nebyl. David Copperfield by se mohl učit. Eda už celkem rezignoval, jen utrousil, hodinu se s tím píše, teď to ztratí, snad mu to podruhý půjde rychlejš. Po chvíli papír objevili položený nahoře na skříni. Jestli ho tam položil celník, nebo speditér a proč vlastně, už se nedozvíme. Došli jsme s celníkem k autu, ten jen zběžně prohlédl obytňák, na přívěsu naložené auto, a že můžem vyjet. Igor nám řekl, že na slovinské straně nám jen daj jedno razítko, a že hned projedem dál. Tak si s Edou vyřídili finanční stránku věci, rozloučili jsme se, Igor s kamarádem a já s Edou jsme se rozjeli, každý na jinou stranu, směrem ke svým domovům.

   Že to asi na slovinské hranici nebude jen tak, nám došlo hned, když jsme spatřili parkoviště s jedním kamionem vedle druhého. Zaparkovali jsme a šli sondovat situaci. Bosenský řidič cisterny nám osvětlil, že pokud chceme projet, musíme stejně nejdřív na spedici, pak na celnici, tedy to, čemu jsme se chtěli vyhnout. Tak jsme zpražení vykročili pro potřebné papíry. Před celnicí stála fronta asi dvaceti řidičů, já jsem se zařadil a Eda šel na spedici sám. Fronta se pomalu posouvala, většinou bosenští řidiči si vyprávěli zřejmě veselé historky z cest. Když už jsem byl asi pátý od dveří, přišel Eda, že nic nemá, že obešel všechny okénka, nikde nevěděli co s námi, že tohle ještě nikde neřešili, ať se jdeme zeptat celníků, co budou po nás chtít. S tím jsme se tedy nakonec dostali před celníka v kanceláři, ten nás hned posílal na spedici, že tam nám musí napsat nějaký papír. Tak jsme mu řekli, nám nic napsat nechtějí, že nevědí co. On řekl, že taky neví co, ale rozhodně to musíme mít! Tak jsme se chvíli dohadovali, až nás poslal za šéfem, ať se s ním domluvíme na duty free odbavení. To se nám moc líbilo, jen jsme nevěděli, kde šéfa najdeme. Ukázal nám směrem ven z budovy, že ho tam najdeme v malém autě. Bylo nám to divné, ale šli jsme. Směrem, kterým nás poslal, nebylo žádné malé auto, ani velké, nebylo tam nic prostě nic. Tak jsme chvíli rozpačitě přešlapovali a doufali v zázrak, že se objeví malé auto a z něj vystoupí šéf všech celníků. Nikdo se samozřejmě neobjevil. Eda už byl tak zoufalý, že mi slíbil, že jestli to auto provezeme, že mi ho taky půjčí na závod. Šel jsem se tedy znova zeptat našeho celníka, že jsem zřejmě ne tak úplně přesně rozuměl, kde najdem šéfa. Jen mávl rukou a řekl, že mi přece jasně říkal, že na přechodu pro malá auta. To už jsem byl doma a rychle jsme běželi na celnici pro osobní auta. Když jsme se tam začali ptát po šéfovi, řekli nám, že za pět minut se mění směna, ať už počkáme na šéfa té nové. Střídání nakonec trvalo asi minut dvacet. Pak přišel celník, zeptal se nás, co chceme, tak jsme mu řekli, o co nám jde, on odpověděl, tady počkejte, vzal si všechny naše papíry a odešel. Pět minut uběhlo jak voda a nic, deset, patnáct, dvacet a pořád nic. Nakonec přišel a co tedy chceme. Řekli jsme mu, že jsme v Chorvatsku koupili auto, z kterého chceme jen motor, karoserie je špatná, celý je to starý, prostě to nemá žádnou, spíš jen symbolickou hodnotu. S tím jsme vyrazili na parkoviště. Tam poněkud nevěřícně kouknul na náš náklad. Očividně po našem ujišťování čekal něco úplně jiného. Chvíli kolem té horké kaše chodil (v duchu jsme ještě Igorovi děkovali, že se vůbec nesnažil s autem před prodejem něco dělat), pak nás vzal zpátky na nákladní celnici, kde jsme vlastně začínali a začal nás ještě s jedním celníkem řešit. Moc nadšeně nevypadali, pořád něco zkoumali na monitoru, ale nakonec nám podal papír s razítkem odbaveno a ať jedem. Takže asi po třech hodinách jsme překonali hranice. Ida B. to zas tak asi neošetřila, nebo bez ní bychom tam byli týden, kdo ví?

  Za hranicemi jsme zadali nejkratší trasu do navigace a těsně při hranici vyrazili. Jen jsem se bál, abychom nějak nespadli zpátky do Chorvatska. Navigace navigovala a najednou těsně před námi šotolina a ve světlech se objevila loď. No naštěstí loď byla na suchu a šotolina za chvíli zmizela. Šotolinu jsme okusili ještě dvakrát, jednou opravdu brutální hluboký úvoz v lese, strmě se svažující, stopy od traktoru a tma jak v ranci. Chtěl bych potkat toho šikulu, který mapuje ve Slovinsku cesty, a už se vůbec nebudu smát těm historkám, jak někdo vjel podle navigace do řeky apod. Nakonec jsme Slovinsko překonali, vjeli do Rakouska, ale pořád jsme se ještě drželi plánu, že pojedeme přes Maďarsko a Slovensko. To nám vydrželo jen do té doby, než jsme uviděli první ukazatel na Vídeň. Jak jej Eda uviděl, známka, neznámka, zimní gumy, nezimní, poručil si navigaci vypnout a nasadil kurz nejrychlejší cestou na Vídeň. Takže sice neplánovaně, ale bez zádrhelů jsme projeli za tmy Rakousko. Pak už jen krátké zdřímnutí ve Znojmě a v šest ráno jsme vyrazili na poslední etapu cesty, která šťastně, asi po šestatřiceti hodinách, skončila v Radotíně.

   Tak jsem si užil výlet do Záhřebu, Eda to měl ještě o to těžší, že musel celou cestu odřídit sám, já nemám razítko na těžký přívěs. Teď se jen modlím, aby se někde neobjevil inzerát, že někde v Tatarstánu je na prodej C4 WRC v přepočtu za pět tisíc euro. 

  Jarda Malík